Minulý týden na jedné přednášce ve Vsetíně jsem zaslechl velmi zajímavý příběh, ilustrující úskalí, které přináší dnešní liberální přístup k výchově dětí - řekl bych tzv. free education - volná výchova, která reflektuje pouze tužby, "chtění" dítěte, ale nikoliv už zodpovědnost či ohledy vůči druhým a vede tak k jakési nevyváženosti, nerovnováze v jeho osobnostní skladbě, což u dítěte v konečném důsledku rozvíjí nebo prohlubuje zpustlost namísto poslušnosti, bezohlednost namísto ohleduplnosti a popírání či znevažování autorit namísto jejich podřízenímu se atp...
úvodní článek viz. -
http://prodi.signaly.cz/1011/skoda-kazde-rany-ktera-padne
Přednášející začal vyprávět příběh, ve kterém se v jedné naplněné tramvaji octli dvě paní a jeden chlapeček. Matka s chlapečkem a jedna postarší dáma. Ve chvíli, kdy oči dítěte spočinuly na postarší dámě, rozběhlo se dítě za onou dámou k jejímu sedadlu a začalo ji neustále štouchat a bít. Paní několikrát chlapečkovi řekla, at toho nechá, že jí to není příjemné, protože ale dítě ani přes několiv výzev nepřestalo, požádala proto matku: Paní, prosím vás, at toho už nechá...mě to bolí..auuu." Matka ale odvětila: "Ale to je ještě dítě, to může - já ho vychovávám ve svobodě." Načež na maminku spokojeně sedícím na jejím sedadle plivl jeden stojící mladík a jen tak mimochodem procedil skrz zuby: "Já už jsem v ní vyrostl."
Tolik příběh. Dnes jsem pak při čtení v Přísloví krále Šalamouna narazil na verš:
Přísloví 23,13-14
Nepřipravuj chlapce o trest. Nezemře, když mu nabiješ holí. Nabiješ mu holí a jeho život osvobodíš od podsvětí.
A pochopitelně i naši předkové měli spoustu pořekadel vážících se k této tématice -
Škoda každé rány, která padne vedle.
Ohýbaj mňa mamko, dokud já sem Janko, až já budu Jano, neohneš mňa mamo.
Dnes už mě pochopitelně nikdo nebije:), ale když se na mou výchovu podívu zpětným pohledem spojeným s nostalgickými vzpomínkami na dětská léta, přijde mi, že ono pořekadlo alespon v mém případě, do značné míry platí. Nikdy jsem nedostal tolik, že bych si daný výprask nezasloužil.
Tím samozřejmě nechci říct, že je dobré bít děti moc nebo dokonce bez důvodu, ale to co dnes všude servíruje pseudohumanistická propaganda, ke které se naneštěstí připojuje i do značné míry levicově-liberální Evropská unie, je bída a děs a v podstatě vlastně druhý extrém, k neopodstatněnému a bezdůvodnému mlácení či přímo týrání dětí, ke kterému nás přivádí dnešní moderně-liberalistické pohled na svět. Naprosté odmítnutí fyzických trestů je tak vlastně jakýmsi týráním, ubližováním naruby - o tom krásně vypovídá povídka od Philippa Guleyho v předchozím příspěvku - i když je spíš o vztahu k Bohu, tak se dá metaforicky přenést i na jiné aspekty sociálního a duševního života jednotlivce.
Jako téměř ve všech případech je i tu nejlépe hledat zlatou střední cestu.
viz. například - Efezským 6,4
Otcové, nedráždětě své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je ke kázni a napomenutích našeho Pána.
První extrém - týrání a neopodstatněné ubližování zase může vést až k přílišné poddajnosti, nedostatku asertivity, prosazení sebe sama a mnohým dalším psychickým poruchám, a proto je potřeba takové chování rodičů tvrdě trestat, popř. zabezpečit odejmutí dítěte a jeho adopci do zodpovědnějších rukou.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.