Vyznání - vlastní sebespravedlnost, pýcha - obří problém

29. 12. 2010 12:04
Rubrika: Nezařazené

 

Poslední dobou - něco kolem měsíce a půl to se mnou jde z kopce...přestal jsem chodit do modlitebních společenství, bibli čtu minimálně, články nebo knížky s duchovní tématikou taktéž,  účast na duchovních akcích se zůžila na nedělní bohoslužby...a to se pochopitelně neblaze projevilo i na mém životě. Přestal jsem dělat některé dobré věci a naopak začal s těmi špatnými...celé to ale vyvrcholilo v několika posledních dnech...

 

Kde je chyba, ptal jsem se sám sebe....problém zkrátka tkví v tom, že jsem si po nějakém čase, který jsem trávil výše zmíněnými aktivitami řekl - dobré, v pohodě, ted už jsem pochopil vše, co bych měl dělat, co je třeba k spáse a k dobrému životu..Dělám dobře to, to a to a vím, co je pro každého i pro mě samotného nejlepší a nejdůležitější a to také můžu předávat a sdělovat druhým. Dokonce jsem se v diskuzích dotýkajících se duchovních témat nebo v určitých životních situacích viděl jako morální vítěz - jako ten, kdo zná pravdu nebo jako ten, kdo jedná správně a ti druzí naopak špatně...to možná byla v některých případech, at už víc nebo mín, pravda, jenže...chyba lávky - dostal jsem se tak do slepé uličky, do jakési pochybné vnitřní sebespravedlnosti, která nepramení z  ničeho jiného než z vlastní pýchy...(problém tu ale vyvstává znovu, jakmile si uvědomím, že uvědomění si tohoto faktu, mě vlastně  opět vede k vlastní pýše – jé…tak už vím, jak na to…a jsme, kde jsme byli)

hned jsem si tak mohl vzpomenout na několik evangelijních textů:

 

Lukáš 18,9 - 14

 

  • 9O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
  • 10„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
  • 11Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
  • 12Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
  • 13Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘
  • 14Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

 

k čemuž jsem pak na netu našel i velice pěkný rozbor, který pro jeho relativní délku neuvedu celý -

 

...Tahle lidská sebespravedlnost, sebespokojenost, dosebezahleděnost. A už se zavřou dveře, kterými by mohl Bůh vstoupit do srdce. Ten člověk už od života a od Boha víc nežádá.

Padouch ty dveře naopak otvírá dokořán. Proč? Bylo by přece jednodušší do chrámu nejít nebo se chlubit zrnky dobra, která ještě zbyla. Ostatně tenhle způsob života si někdy zvolil. A někdo musí holt být za padoucha. Jenže nic není tak černobílé. Padouch lituje padoušství. Jaká ironie. Uznal, že jeho osobní měřítka dobra a zla v jeho chování nejsou absolutní. Viděl své nedobré chování a zastyděl se za ně. Místo zakrývání a výmluv, obnažil své rány a vředy. Ukázal Bohu svou špatnost v celé své nahotě a prosil o vyléčení. To je snad provokace nebo co. Je. A ještě větší v závěru. Je to právě zloduch, kterému Bůh naslouchá. Odpouští provinění, jeho špatný způsob života. Dostal, o co prosil.


Proč ale Bohu sebechvála a sebespokojenost tolik vadí? Vždyť přece platí, že když se člověk nepochválí sám, tak to za něj nikdo jiný neudělá. A spokojenost dělá náš život příjemným. Asi není sebechvála jako sebechvála. Padouch nebyl přijat proto, že padl na kolena před božstvo a božstvu se pokora a trocha toho házení bláta sama na sebe prostě líbí. Jde o PŘÍSTUP.
Žít mimo mnoho pozitivního znamená i zraňovat ostatní i sebe a dělat chyby. Toho se člověk prostě nedokáže vyvarovat. Stát před Bohem a říkat „já jsem spravedlnost sama, a když to porovnáš s támhletím trotlem tak tuplem“ to je v lepším případě sebeklam. V horším lež. Ten, kdo si svá pochybení přizná – přízná jejich možnost, jejich existenci – ten jedná poctivě. Ten, kdo je popírá, jedná ještě hůř, než padouch ve své hrubosti. Padouch má šanci se napravit, když pozná a uzná svou chybu. Ten, kdo ale svou chybu nevidí a nechce vidět, těžko může něco měnit k lepšímu, uznat jiné hodnoty, uznat, že ho něco převyšuje, pustit Boha do svého života a skutků jako čerstvý vítr do kobky. Jeho sebespokojenost ho zaslepuje. A sebespravedlnost ještě víc. Obdivovaný a sebeobdivující na něco zapomněl. Bůh není pouhý soudce, který se musí držet zákonů, přes které vlak nejede. Má k nám i jiný vztah, který lze vyjádřit třeba slovy Colalokovic rodiny: Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Jako milující Otec vidí kromě našich dobrých či nemotorných činů i do srdce. Vidí do našich lítostí a nelítostí. A podle toho všeho teprve jedná. Pane, prosíme, abychom se nebáli odkrýt před Tebou naše chyby, omyly a bolesti. Prosíme tě, nepřestávej se slitovávat. Amen.

 

celý text je k dispozici na - http://pardubice.evangnet.cz/old/Kazani/k_170808.html

 

Druhý evangelijní příběh, který jsem si vybavil je taktéž z pera evangelisty Lukáše

 

  • 36Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu.
  • 37V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje,
  • 38s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.
  • 39Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“
  • 40Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ –
  • 41„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát.
  • 42Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“
  • 43Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“
  • 44Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy.
  • 45Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.
  • 46Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.
  • 47Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
  • 48Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“
  • 49Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“
  • 50A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“

Toto podobenství se velmi podobá tomu prvnímu, liší se snad jen v tom, že je v něm mnohem více zdůrazněna potřeba opravdové lítosti, snahy, úsilí přiblížit se k Bohu a nezbytnost vykonat úkony nebo činy spojené s pokáním - k čemuž může v některých případech, trpí-li dotyčný na pýchu, dojít snáze, dostane - li se daný člověk do stavu duchovní vyčpělosti nebo prázdnoty - špatného stavu svědomí, k čemuž někdy někteří lidé naplno dospějí až poté, zhřeší – li také opravdu naplno. Pak teprve začnou naplno hledat Boha a plně si připouštět svou hříšnost a nedokonalost bez čehož vlastně ani jinak nemůže dojít k nějakému většímu obrácení se k lepšímu životu – k opravdovému pokání…

 

Taky jsem si dneska vzpomněl na jeden z úplně prvních blogových příspěvků, které jsem tu na signálech četl a který se mi velmi líbil a velmi dobře postihuje podstatu celé této tématiky - pýchy a sebespravedlnosti...

 

Blog Baterka - uživatel Eowyn - článek - Pyšný člověk se do nebe nedostane

...Dobře, jdeme na to, zbavíme se pýchy! :) Ovšem záhy jsem zjistila, že je to poněkud tvrdší oříšek….postupně to vrcholilo až ve slovní hříčky se zlým pokušitelem. Jak? Inu, rozpoznat hřích a litovat jej je vcelku jednoduchá věc pro běžné, zdravě vychovávané svědomí-rozpoznat v něm pýchu jako kořen našeho hříšného jednání taktéž. Já-už poučenější-jsem záhy měla sama ze sebe radost, jak krásně a ukázkově jsem tu pýchu rozpoznala-i ty jeden zlý, ty mě už nenachytáš, jsem LEPŠÍ NEŽ TY!:) A ten se v koutku jenom smál…ovšem, záhy jsem zjistila a identifikovala můj nový druh pýchy-jak jsem přímo ukázkově pyšná na to, kterak jsem toho zlého převezla! Chacha, mě nenachytáš-i na to jsem už přišla! No NEJSEM DOBRÁ, jak jsem toho zlého zase převezla? –Si myslí, že MĚ dostane na starou lest BÝT PYŠNÁ na to, jak jsem krásně rozpoznala, že jsem pyšná na své poznání vlastní pýchy v mém hříšném jednání….hmm…ehm….abych řekla pravdu, ani nevím, přes kolikáté koleno v počtu honění vlastní pýchy jsem se vůbec dostala….je to nezdravé a nedoporučuji to:) Ono bylo možná zajímavé vyvrcholení-přišlo mi, že jsem asi skrupulózní…potom mě napadlo, že je to nemoc z pýchy:) No..potom jsem se už jenom smála a od dobrého Boha dostala velkou milost poznání, že pýcha mě bude doprovázet celý můj život a NEMÁM SÍLY TO ZMĚNIT VLASTNÍM JEDNÁNÍM…Bože, nemám na to, jsem slabá jako miminko….a taky tak bezbranná-odkázaná na milost-BOŽE, SLITUJ SE NADEMNOU HŘÍŠNOU!....

 

celý článek můžete nalézt na - http://eowyn.signaly.cz/0810/pysny-clovek-se-do

 

I když už je tenhle článek celkem dlouhý, tak bych chtěl podtrhnout nezbytnost úsilí - čím vyšší míra úsilí, tím lépe - Lukáš 11,10 - Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

 

Ten, kdo se snaží a volá Boha o pomoc a o pomoc opravdu stojí - nejsou to jen povzdechy spojené s vlastní sebelítostí, toho nakonec Bůh i vyslyší a dá mu, oč žádá...

 

Jako příklad bych chtěl uvést úryvky z příběhu jednoho gangstera, který se cítil neuvěřitelně duševně vyprahlý a věděl, že mu něco schází, a i když si to o něm rozhodně nikdo nemyslel, tak neustále volal o pomoc a Bůh ho nakonec - postupem času a díky nejrůznějším událostem, které se odehrály v jeho životě vyslyšel -

I v této době jsem se tu a tam odvážil modlit se k Bohu. Prosil jsem za všechny,  o nichž jsem věděl, že jdou do záhuby. Za sebe jsem prosit nedovedl. Za celou tu dobu jsem nikdy nepochyboval, že Bůh existuje, věděl jsem ale zároven, že mě od něho dělí hluboká propast. Dvakrát jsem se dostal do styku se smrtí. Otřáslo to se mnou, ale můj život se nezměnil.

 

Pomohlo mu až nasměřování jednoho jeho starého přítele z mladých let…

 

Dnes bych chtěl na tomto místě vyjádřit prosbu ke všem křestanům, aby nikdy nevzdávali "beznadějné případy". Sám jsem prožil, jak je důležité nenechat Satanovi člověka svázaného hříchem. Ježíš jednou vypravoval příběh o dobrém pastýři, který hledal ztracenou ovci, tak dlouho až ji našel. Tak bychom i my jako jeho následovníci měli se stejnou láskou a vytrvalostí jít za ztracenými. Obávám se, že se my křestané svou pohodlností a shovívavostí k hříchu velmi prohřešujeme. Kdyby se tehdy můj přítel držel dnes často zneužívaného hesla "neházejte perly sviním" a nevyhledal mne, asi bych byl dodnes u prasečího koryta, v hříchu. Touto návštěvou mě Bůh začal k sobě přitahovat.

 

tolik dva úryvky, které mě zaujaly - jen dodám, že je z něj dnes velmi úspěšný evangelista...

 

Problém je v tom, že sám také trpím touto pohodlností, která se ve většině případů při pomyšlení na to, že bych měl zvěstovat něco z Božího slova nebo mluvit o něčem duchovnějším, přetaví na nejrůznější výmluvy typu -

- stejně by to nepřijali

- dělali by si z toho srandu

- počkám až budu na vyšším duchovním levelu a pak to půjde samo

- sám mám problémy a nežiju tak, jak bych měl, takže by pro ně mé kázání nemělo  žádný význam, protože by postrádali osobní příklad

K tomu jen podotknu, že k mému vlastnímu překvapení, si z toho, (i když to zatím nebylo mnohokrát) co jsem říkal a ani ze mě samotného nikdo srandu nedělal. Lidé jsou většinou velmi otevření duchovním věcem, ale často se bojí nebo z nějakého jiného důvodu mají nechuť jít do církve nebo do nějakého společenství, kde se jim jeví to prostředí jako cizí…

Jak z těchto problémů pýchy a sebespravedlnosti ven? Jediná šance je si naplno uvědomit svou nedostatečnost a nedokonalost a pravidelně usilovat o co nejtěsnější spojení, provázanost s Bohem, protože ten pro nás vždy chce jen to nejlepší, i když se nám to třebas někdy ani nemusí tak jevit, ale zkrátka a dobře je to tak... protože pokud si někdo chce jít po vlastní cestě a dělat, co se mu zlíbí a přitom ale zároveň tak nějak doufat v Boží přízeň nebo naplněný život, tak se mu to stejně nepodaří…. a i když to nejde nebo nevím, jak na to, tak je lepší aspoň prosit Boha, aby se to nějak uskutečnilo s jeho pomocí, protože ten, kdo ho hledá, tomu se dá nalézt…

Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! – Mt, 7,6-11

Zobrazeno 2782×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio