Jak došlo k převratu v roce 1948?

19. 1. 2011 10:47
Rubrika: Nezařazené

 

 

Třetí Československá republika – 1945 - 1948

 

Úvod

 

Pohledy na období prvních tří poválečných let v Československu, které bylo ukončeno  státním převratem Komunistické strany Československa, ke kterému došlo v únoru 1948 jsou prodchnuté mnoha ideovými i faktografickými, bytˇ většinou jen menšími, spory, stejně jako určení nejdůležitějších příčin uchopení moci komunisty v roce 1948. Variabilita těchto pohledů je dána odlišnými zájmy nebo různorodým ideologickým zatížením jednotlivých stran, které se snaží o rozřešení těchto otázek k obrazu svému v rámci obhajoby svých, ať už materiálních nebo čistě ideových, zájmů. Na změnu režimu v Československu, která nastala před téměř šedesáti lety, se nemůžeme dívat jako na zcela izolovaný, osamocený fakt, ale jako na událost, která byla důsledkem předchozího historického vývoje. Nesmírně složitý a obsáhlý řetězec hluboko do historie sahajících příčin, jenž nakonec vedl k uzurpování moci komunisty v Československé republice, se na tak krátkém prostoru snad ani nedá vyjádřit v plné své šíři a plasticitě. Zaměřím se tak tedy hlavně na stěžejní události a činy, předcházející únorové „revoluci“, které se nakonec staly pro její uskutečnění rozhodujícími.

 

Historické pozadí a okolnosti

II. světová válka a události s ní spojené měly klíčový význam pro další vývoj jak u nás, tak ve světě. Vojenské úspěchy Sovětského svazu a osvobození většiny území Československa Rudou armádou spolu s vydatnou propagandou, která vynášela do nebes jeho státní zřízení i společenský systém, měly velký vliv na zesílení levicových tendencí ve společnosti, což se projevovalo obdivem k socialismu, odporem k „velkokapitálu“ a podporou znárodňování (Kvaček 2002 : 179) a to pochopitelně napomáhalo zvyšování přízně  pro Komunistickou stranu Československa, která vždy podtrhovala důležitost spojenectví se Sovětským svazem a naplňování idejí socialismu. Druhým důležitým faktorem našeho přiřazení do bloku východních zemí pod patronací Sovětského svazu byla mezistátní smlouva mezi Československou republikou a Sovětským svazem podepsaná prezidentem Benešem v prosinci 1943 na jednáních se Stalinem (Balík: 2002). Beneš, kterého polská zkušenost se Stalinovým Sovětským svazem a jeho vize Československa jako mostu mezi Západem a Východem nakonec přesvědčila, že pro nás jako malý národ bude lepší vyhnout se střetu se Stalinem a spíše se snažit sladit vlastní záměr s cíli sovětské zahraniční politiky. (Rupnik 2002: 168) Beneš se v Moskvě podle Rupnika projevoval jako zahořklý a malicherný nacionalista, jehož zklamáni z roku 1938 vehnalo do Stalinovy náruče a  nabízel daleko více než musel – začlenění Československa do sovětské sféry vlivu a navíc také slíbil, že v zahraniční politice nepodnikne nic bez schválení sovětských úřadů, což byl podklad pro vměšování SSSR do československé zahraniční politiky v letech 1947 - 1948.[1] Pravděpodobně vůbec nejzávažnějším faktorem, který rozhodl o tom, že připadneme do východního bloku se stal  přístup k východní a střední Evropě a vztahy k Sovětskému Rusku, respektive ke Stalinovi. Prezidenta Spojených států Roosevelta totiž popisuje Paul Johnson jako ideologického idealistu, jehož ješitnost silně připomíná Chamberlainovo přesvědčení, že on jediný zvládne Hitlera, která je ještě znásobená úžasnou naivitou. Nevěřil, že Stalin chce získat cizí území a dokonce  prohlásil: „Myslím, že když mu dám všechno, co mohu, a nebudu za to chtít nic, noblesse oblige: nebude se snažit si něco přisvojovat a bude se mnou spolupracovat za světový mír a demokracii (Johnson 1991: 422) Klíčovým faktem bylo v tomto ohledu  osvobození většiny území Československé republiky Rudou armádou. Přestože americká armáda po jejím obsazení Plzně mohla podle generála Bradleyho dosáhnout během čtyřiadvaceti hodin Václavského náměstí a předběhnout tak Sověty, dostal generál Patton, nejvyšší představitel americké armády na našem území příkaz, že nesmí postoupit dále než 8 kilometrů za Plzeň (Přečan 1994:61) Americké velení v čele s Eisenhowerem chtělo jednak zachovat co největší spolupráci se Sovětskou armádou, aby při nejbližší příležitosti mohli přesunout vojska na východ a bojovat proti Japonsku a také nechtěli hazardovat s životy amerických vojáků. Eisenhower doslova uvedl: „Nepokusím se o žádný krok, který shledám z vojenského hlediska jako nerozumný, jen proto, abychom získali nějaké politické výhody.“ (Přečan 1994: 65) Rozhodnutí, že americká vojska nezasáhnou tedy nebyla dílem „rozdělení světa“ v Jaltě, jak se někdy mylně soudí, ale vyplývala z „nepolitičnosti“ vojáků amerického generálního štábu a z demobilizace politiků ve Washingtonu, kteří do poslední chvíle nechtěli pochopit, že pro Sověty zóny vojenského obsazení představují zároveň sféry politického vlivu (Rupnik 2002: 186).

 

Vývoj politického systému

Za datum oficiálního ustavení systému lze považovat 4. duben 1945, kdy prezident republiky čerpající svou legitimitu z exilového státního zřízení jmenoval v Košicích vládu Československé republiky  Ta o den později přednesla svůj tzv. Košický vládní program, který představoval počátek činnosti Národní fronty Čechů a Slováků jako základu politického systému lidové demokracie[2]. Program se svou podstatou příliš nelišil od analogických vládních deklarací, které na konci války v regionu střední a jihovýchodní Evropy vznikaly. (Balík 2002) Košický vládní program vycházel do značné míry z jednání mezi komunisty a prezidentem Benešem na konci roku 1943, které následovaly po jeho jednání se Stalinem a Molotovem. Už tehdy jim slíbil: Budete nejsilnějším článkem nového režimu,“ řekl Beneš, když komunistům sliboval klíčové rezorty v budoucí vládě Československa[3] (Klimeš et al. 1965: 55 – 56 citováno dle Rupnik 2002: 172) Beneš slíbil komunistům silové ministerstva obrany a vnitra a také pro boj o moc ve státě klíčové ministerstvo informací.[4] Nelze se proto divit, že sestavení Košického vládního programu, bylo záležitostí především KSČ. Program obsahoval čtyři základní vnitřní a vnější  konstanty jak vnitřní, tak zahraniční politiky, které vyjadřovaly úplné distancování se od pomnichovského vývoje Československa ve druhé republice.

 

1.důraz na poválečné spojenectví se Sovětským svazem,

2.definování jak legálně působících politických subjektů, tak subjektů, které s

ohledem na svou válečnou minulost nemají právo veřejně působit,

3.uplatnění sankcí proti subjektům, které činil zodpovědnými za vývoj po

Mnichovu (majetkové konfiskace), okupaci a aktivity proti československému

státu.

4.obsahoval základní pojetí strukturálních proměn společnosti v podobě kombinace

reformních či transformačních kroků ve sféře politické, hospodářské, sociální a

kulturní, které obecně definoval zvýšenou mírou etatismu.( Balík et al. 2006: 125)

 

Vláda, která se ustavila v Košicích byla výsledkem jednání mezi londýnským a moskevským odbojovým centrem. Nová vláda Národní fronty se skládala výhradně z politických osobností, které se vrátily z exilu, zatímco lidem, kteří vedli po šest let domácí odboj proti nacistům, připadly jen podřízené funkce – to bylo v dějinách evropského odboje unikátní. (Rupnik 2002: 199) Moci se tato vláda reálně ujala 12. května 1945 po svém příjezdu do Prahy, kde svoji činnost ukončila Česká národní rada, orgán řídící zemi v době květnového povstání, jež se transformovala do Zemského národního výboru pro Čechy. Touto transformací představitelé domácího odboje rezignovali na své zastoupení ve vládě.                                                                                                              Předsedou nové vlády se stal sociální demokrat Zdeněk Fierlinger a největší zastoupení ve vládě získali komunisté, dohromady sedm ministerských křesel z pětadvaceti možných.                                                       Kromě svého významného postavení v odbojových složkách za války, kterého KSČ mohla mocensky využít zvláště při slovenském a českém povstání, aby se jí podařilo dosáhnout pevného zakotvení v národní společnosti, sehrála KSČ významnou úlohu také jako hlavní integrační síla mezi nacionalistickými Slováky, usilujícími o co největší míru autonomie, a „čechoslovakistickými“ Benešovci (Rupnik 2002: 181). KSČ tak zaujímala  ústřední místo v národnostní i instituční rovnováze nového státu, což bylo při jejím vzestupu k moci nakonec rozhodující.  Zhruba od poloviny května 1945 tak již režim fungoval v rámci předem nastavených parametrů, byť prošel určitým vývojem. (Balík: 2002)

V čele státu stál  stejně jako za první republiky prezident. Ten měl v prvních měsících po osvobození dekretální pravomoc. Prezident je nevydával z vlastní iniciativy, dekrety totiž mohla navrhovat pouze vláda a vládě též příslušela jejich kontrasignace. Československo tedy v tomto období nesplňovalo  ani minimální požadavky nutné k zařazení mezi demokratické státy – neexistovalo plné, byť alespoň formální rozdělení státní moci (Balík et al. 2006: 123) K obnovení parlamentního života došlo 28. října nejdříve v podobě tzv. Prozatímního národního shromáždění, známého pod zkratkou PNS, které se  v mnohém odlišovalo od prvorepublikového (http://www.senat.cz/tmp_sqw/17cb0001.DOC). Bylo pouze jednokomorové a mělo celkem 300 poslanců. Jejich volbu upravoval ústavní dekret prezidenta republiky z 22. srpna 1945, jenž určil nepřímý způsob volby jeho poslanců a zároveň stanovoval i jejich počet. České země získaly dvě třetiny mandátů – tedy 200, na Slovensko pak připadlo 100 mandátů. Nepřímá volba spočívala v tom, že poslanci nebyli voleni občany, ale delegáty ze zemských sjezdů, které volily Místní národní výbory, jenž nahrazovaly předválečnou místní samosprávu.

 

 

 

Cesta k převratu

V květnu 1946 se konaly parlamentní volby na jejichž základě se ustanovilo Ústavodárné národní shromáždění, které mělo stejné parametry jako Shromáždění prozatímní. Ve volbách zvítězila KSČ, která získala přes 40% hlasů. Na Slovensku ale volby vyhrála Demokratická strana se ziskem téměř 62% hlasů.

 

 

Celkové výsledky voleb v roce 1946:

 

strana

České země

Slovensko

mandáty

1.

KSČ

40,17%

---

93

2.

ČSNS

23,66%

---

55

3.

ČSL

20,24%

---

46

4.

ČSD

15,58%

---

37

5.

DS

---

61,43%

43

6.

KSS

---

30,48%

21

7.

SSL

---

4,23%

3

8.

SP

---

3,11%

2

celkem hlasovalo  7 099 411 voličů

300

Zdroj: (http://www.totalita.cz/volby/volby_1946_07.php)  ověřeno k 15.1. 2007

Předsedou nové vlády,  na které podílely všechny strany sdružené v Národní frontě, se stal předseda KSČ Klement Gottwald. Již v březnu se všechny strany zavázaly v Úmluvě o slušném vedení volební kampaně, že po volbách budou znovu spolupracovat v rámci Národní fronty, převezmou odpovědnost za dosavadní vládní činnost a zdrží se kritiky Košického vládního programu. Už tak deformovaný stranický systém čtyř stran, který ani zdaleka nereprezentoval názorový pluralismus českého voliče a nedával mu tak možnost kvalifikovaného výběru z politických programů, byl touto úmluvou ještě více znevážen, protože volič neměl reálnou alternativu, která by prosazovala opoziční postoj vůči dosavadnímu systému. Úmluva tak představovala jeden z osudových symbolů zániku československé demokracie (Balík et al. 2006: 130).

Komunisty znepokojovala především situace na Slovensku, kde ještě neměli státní aparát plně pod kontrolou. V září 1947 se pokusili zdiskreditovat představitele Demokratické strany, aby oslabili její vliv. Státní bezpečnost a útvary politického zpravodajství, ve kterých postupem času od května 1945 nabývali rozhodující převahy  komunisté, obvinily vysoké funkcionáře Demokratické  strany J. Ursínyho, J. Kempného a M. Bugára z členství v  ilegální skupině,  jejíž cílem je protistátního spiknutí (Kaplan 1997: 235). Komunisté se snažili přesvědčit veřejnost a ostatní politické strany, a zpočátku se jim to i dařilo, o pravdivosti obvinění, postupem času ale začalo vyplouvat na povrch, že mnohá obvinění jsou jen dílem  státní bezpečnosti. Komunistům se tedy nakonec svého cíle, oslabení Demokratické strany, dosáhnout nepodařilo, získali jen ústupky ve formě rozšíření svého vlivu ve sboru pověřenců (dá se říci ekvivalent slovenské vlády). Hlavní příčinou jejich neúspěchu bylo, že se jim nepodařilo v Demokratické straně zkonstituovat levicovou frakci, která by byla oddaná KSČ a usilovala by o  rozštěpení Demokratické strany zevnitř (Kaplan 1997: 264). To se však KSČ podařilo ve všech ostatních nekomunistických stranách, což byl jeden z předpokladů jejího úspěšného převratu v únoru. Komunisté postupně cítili, že ztrácejí půdu pod nohama – jednak po slovenské krizi došlo ke sblížení českých nekomunistů s Demokratickou stranou a byla tak ohrožena koalice českého nacionalistického bloku s možností izolace KSČ (Kaplan 1997: 254) a jednak začala  postupně prosakovat navenek tzv. krčmaňská aféra[5], jejíž vyvolání bylo opět záležitostí komunisty ovládáné státní bezpečnosti (Ripka 1995: 182), což urychlilo celkový běh událostí.

Únor 1948

Střet mezi komunisty a jejich odpůrci započal 13. února otázkou komunistického vlivu v policii. Ministr spravedlnosti odmítal personální změny na pozicích divizních policejních komisařů, kde komunisté dosazovali své lidi namísto nekomunistů a společně s ostatními nekomunistickými ministry požadoval anulaci tohoto kroku.  Komunistický ministr se však dalšího jednání nezúčastnil a komunisti nakonec tomuto kroku zamezili. Ministři za ČSNS, ČSL A DS tak 20. února podali demisi, jejich počet dosáhl ale jen dvanácti, což nebyla ani vládní většína. Jacques Rupnik celou situaci vyhodnocuje následovně: „Tři politické strany, jejichž ministři podali demisi, usilovaly pouze o vyvolání vládní krize a chtěly se vyhnout krizi celého zřízení, ale ve skutečnosti dosáhly pravého opaku, na jedné straně bylo ihned jasné, že došlo k nastolení otázky, o jaký typ moci nadále půjde, na druhé straně ponechaly Gottwaldovi možnost vyřešit režimní krizi jako obyčejnou krizi vládní … (Rupnik 2002:239) Komunisté pak demisi ministrů označili jako rozsáhlé antidemokratické a antisocialistické spiknutí a mobilizovali své přivržence, kteří zakládali tzv. akční výbory Národní fronty, které sloužily k podmaňování si dosud nepodrobených organizací a institucí na stranu KSČ. Jako rozhodující se v této chvíli ukázala infiltrace nekomunistických stran lidmi nasazenými KSČ, kteří plnili její příkazy. Při hlasování o demisi sociálnědemokratických ministrů toto komunistické křídlo s pomocí váhavého předsedy Laušmana a jeho přátel rozhodlo, že její ministři demisi nepodají a nezvrátí tak poměr odstoupivších ministrů ve prospěch demokratických sil (Ripka 1995: 246) Prezident Beneš, který dlouho váhal, zda demisi přijmout či nikoliv, se poté, co se dozvěděl o prokomunistických postojích ministra obrany Ludvíka Svobody a pod relativně velkým tlakem komunistické strany, nakonec 25. února demisi ministrů přijal a odstartoval tak symbolicky čtyřicet let komunistické nadvlády v naší zemi.

 

Závěr

Československo se únorem 1948 přiřadilo do společenství nedemokratických států pod vedením Sovětského svazu a stalo se tak nástrojem k prosazování jeho utlačovatelské a imperiální politiky. Etapa čtyřiceti let nesvobody českých dějin  v područí Sovětského svazu nezůstane v paměti budoucích generací jako období, na které by mohly být jakkoliv hrdí. Stejně jako většina ostatních autorů nepovažuji tuto událost našich dějin za revoluční,  ale za následek přirozeného vývoje předcházejících let. O všech faktorech, které měly vliv na únorové události už bylo rozhodnuto předem, proto nemůžeme na únor 1948 pohlížet jako na osamocený, izolovaný historický fakt, ale vzhledem k vlivu geopolitického rozložení sil na únor 1948 a pozici jakou  KSČ mohla zaujmout ve stranickém systému třetí republiky díky II.světové válce,   můžeme únor 1948 považovat za součást toku celosvětových dějin.



[1] Jacques Rupnik vychází z podrobné zprávy o rozhovorech Beneše, Stalina a Molotova, během nichž byl přítomen Benešův kancléř Jaromír Smutný a kterou má k dispozici archiv ruské a východoevropské kultury a historie Kolumbijské univezity.

[2] Jedním z bodů programu bylo právě  ustavení Národní fronty, ve které se sdružovaly povolené strany a všenárodní organizace jako např. Svaz zemědělců či Ústřední rada odborů. V české části státu ji tvořil konglomerát tří socialistických stran, v nichž prim hrála KSČ a doplňovaly ji  Česká strana národně sociální a sociální demokracie. Jedinou nesocialistickou stranou v českých zemí byla Československá  strana lidová. Na Slovensku byly zpočátku povolené pouze Demokratická strana, sestávající především z agrárníků a z konfesně orientovaných, a Komunistická strana Slovenska. Činnost všech ostatních stran, včetně nejsilnější prvorepublikové strany agrárníků a také pravicové národní demokracie, byla zakázána.

[3] Josef Kalvoda se k Benešovým postojům vyjadřuje takto: „Československý prezident si byl dobře vědom toho, nakolik je jeho postavení v Československu vratké a také věděl, jak obtížné bude obnovit předmnichovské Československo, vzhledem k tomu, že mu Britové odmítli dát výslovné záruky hranic předmnichovské republiky, a také proto, že Britové se všeobecně nechtěli nikterak zavazovat v otázce hranic ve střední Evropě. Kdyby Angličané a Američané obsadili střední Evropu, musel by na konci války Beneš rezignovat, jak slíbil a národy žijící v bývalém Československu, tedy Češi, Slováci, Němci, Rusíni a Poláci by měli možnost vyjádřit svůj názor na to, v jakém politickém a hospodářském zřízení chtějí žít. Silné národní cítění na Slovensku by pak vyloučilo udržitelnost „čechoslovakistické“ teorie jediného národa a nebylo by možné upírat Slovákům jejich vlastní, svébytnou národnost a autonomii. Jak ukazují jeho rozhovory s Molotovem a Stalinem v prosinci roku 1943, byl si Beneš těchto problémů plně vědom.“ (Kalvoda 1999: 173 citováno dle http://www.sweb.cz/nakl-dilo/kalvoda/myslenky.htm)

 

[4] Ministerstvo obrany ale bylo nakonec obsazeno komunistům nakloněným Ludvíkem Svobodou, pozdějším komunistickým československým prezidentem

[5] Třem nekomunsitickým ministrům J. Masarykovi, P. Zenklovi a P. Drtinovi byly poslány balíčky s trhavinou, za čímž stála snaha státní bezpečnosti o destabilizaci politické situace v zemi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Seznam literatury:

 

 

Balík, S, - Hloušek, V. – Holzer, J. – Šedo, J. (2006): Politický systém českých zemí 1848-1989, Brno, Mezinárodní politologický ústav

Johnson, P.: (1991): Dějiny 20. století, Praha, Rozmluvy

Kaplan,K,: (1997): Pět kapitol o únoru, Brno, Doplněk

Kvaček,  R.: (2002): České dějiny II, Praha, Práce

Přečan, V.: (1994): V kradeném čase, Brno, Doplněk

Ripka, H.: (1995):  Únorová tragédie, Brno, Atlantis

Rupnik, J.: (2002): Dějiny Komunistické strany Československa, Praha, Academia

 

Internetové zdroje:

 

Balík, Stanislav (2002): Tři roky nesvobody? Pretotalitní režim  v Československu v letech 1945-1948, roč.I., č. 0, (http://www.rexter.cz/default.aspx?cislo=2002-0),

Josef Kalvoda – http://www.sweb.cz/nakl-dilo/kalvoda/myslenky.htm)

Senát ČR – (http://www.senat.cz/tmp_sqw/17cb0001.DOC)

Totalita – (http://www.totalita.cz)

 

 

 

Zobrazeno 3173×

Komentáře

MartyR

Slušná práce...studuješ historii?

Prodi

Ted jo, studuju soudobé dějiny od roku 1945 do současnosti(navazující magisterské), ale tohle jsem psal před třemi lety ještě na politologii v Brně(bakalářské)...

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio