Život nebo smrt - Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme

4. 3. 2011 16:22
Rubrika: Nezařazené

Včera jsem si po dlouhé době vzpomněl, jak jsem žil dříve. Hodně se mi zhoršila nálada a začaly se ve mně probouzet  silné výčitky. Plně jsem si začal uvědomovat, že jsem tehdy různé lidi od Boha svým jednáním výrazným způsobem odtahoval. Celkové výčitky, špatný pocit, stav.

 

Asi v jednadvaceti letech jsem pomalu ale jistě díky nejrůznějším faktorům přestával věřit v Ježíše a začal jsem pochybovat, že je Bohem. Až tam postupem času v koutku duše zůstávala jen velmi malá pochybnost, že by možná opravdu mohl být Vykupitelem. Můj život byl velmi příjemný, pohodlný s užíváním a kopcem srandy, cestoval jsem a v podstatě jsem si mohl dopřát, co jsem chtěl, takže to vpodstatě vypadalo, že jsem velmi spokojený. Ale něco tomu chybělo. Míval jsem semtam období (2-5 dnů), kdy jsem se cítil vnitřně rozervaný - možná to mohlo být něco jako deprese - takový celkově nespokojený - bez radosti. Vzpomínal jsem ale na dětství - na skautské tábory, kde jsme se každé ráno a večer modlívali na modlitebním místě s kameny na sezení - v přírodě - v kopcích v lese pod obrovským dubem nebo na biřmování, ale hlavně na zpovědi, kdy jsem těch svých hříchů pořádně litoval a cítil jsem po nich tu velkou Boží lásku a odpuštění  na vlastní kůži, protože jsem měl obrovskou radost, že jsem zase čistý.

Pak se odehrály určité události a dostal jsem se taky k pár knihám od křestanských nebo konzervativních autorů, které velmi obšírně popisovaly, jak si tato civilizace pod sebou sama podřezává větev, ale přitom to vydává za svobodu a jediný správný návod k životu. Pochopil jsem, že jsem svým dosavadním přístupem k životu na špatné straně barikády, ale úplná víra ne a ne přijít. Rozhodl jsem se, že se to musí změnit. Zhruba půl roku jsem  pravidelně co čtrnáct dnů, tři týdny vždy dělal pokání a chtěl poznat Boha víc a zas naplno uvěřit i v Ježíše. Určitě to znamenalo vychýlení z předchozího kurzu. Leccos se změnilo, zmírnil jsem se, ale pořád jsem hodně věcí nechápal a nevěděl jsem proč jsou tak, jak jsou a hodně věcí zůstávalo při starém. Věděl jsem, že jsem na správné cestě, ale nechápal jsem, proč nedochází k žádnému progresu v duchovní oblasti.  Ke konci června jsem se za to začal každý den modlit - Bože, nevím, proč se k Tobě nemůžu dostat dál, vím, že jsou lidé, kteří v Tebe věří víc než já, prosím Tě posilni moji slabou víru, aby už se něco změnilo...dej mi velkou víru...at jsem Ti blíž..vím, že není nic lepšího než ty, ale pořád nevím, co dělat, abych Ti byl blíž...Bože, at už v Tebe uvěřím pořádně...apod. Vždycky jsem se modlil vlastními slovy, která mě napadala - něco zhruba v tomto smyslu, jak jsem psal.

 

První srpnový čtvrtek jsem odjel na Slovensko do Kralovej Lehoty na Campfest. Ještě než jsem odjel, hodil jsem zas modlitbu, aby mě to celé pomohlo. Když jsem tam přijel, necítil jsem nic zvláštního, dost se mi ale líbilo prostředí malebného údolí v podhůří Nízkých Tater, ale i taková zvláštní atmosféra celého festivalu - taková pohoda a klid, uvolněnost, žádný řev ale na druhou stranu ani úplné ticho. Celé se to ale pochopitelně naprosto odlišovalo od jakýchkoliv jiných festivalů, kterých jsem se kdy zúčastnil. A vtom to začalo. Šel jsem na první seminář, ve kterém se perfektně kloubily věci ze života s duchovními záležitostmi a vždy do toho byly skvěle a přesně na míru zakomponovány  biblické verše až se mi leckdy draly do očí slzy a byl jsem v úžasu z toho, jak to na mě sedí. Cítil jsem obrovskou vůli a chut být takový, jak o tom mluvili přímo na přednášce a celé to vnímání a uvědomování si jejich slova z mé strany bylo oproti normálu obrovsky znásobené . Pak se za mě s vloženýma rukama modlili. Ve stanu jsem se znovu začal modlit a prosil za odpuštění nejrůznějších věcí...propukl jsem v pláč a bylo mi strašně moc líto nejrůznějších špatných věci, které jsem kdy udělal. Druhý i třetí den to pokračovalo - v podobném duchu - zúčastnil jsem se přednášek, kde se mluvilo přesně o tom, co jsem kdy dělal špatně nebo se v mém okolí dělo špatně - každá přednáška přišla s novou témou, která se mě bytostně dotýkala a mě by třeba ani nikdy nenapadlo, že jsem v té dané oblasti kdy dělal něco špatně, ale přesně zapadala do jakési pomyslné mozaiky...takových silných přednášek tam bylo 6 nebo 7 plus závěrečné vystoupení...pokaždé když jsem odešel z přednášky - bylo mi najednou neuvěřitelně líto, že jsem dělal tolik věcí špatně - vynořovaly se nové a nové hříchy, chyby...zavřel jsem se budto do stanu nebo jsem odešel někde jinde a brečel (a to normálně nebrečím) jsem obrovskou lítostí, jakou jsem nikdy předtím nezažil a co nejusilovněji to šlo jsem se modlil K Bohu, k Ježíši... byl to takový třídenní, čtyřdenní koloběh...přednášky navíc doplňovaly koncerty křestanských skupin, z nichž některé texty ještě víc prohlubovaly to, co jsem zažíval...celé to doplnovala neuvěřitelně silná svědectví - lidé, kteří naplno říkali, jak jim Ježíš zachránil život před smrtí, vylečil ze závislostí apod. manželský pár, který  byl neplodný podle lékařů - měl poté, co uvěřil čtyři děti, rodina s osmi dětmi (silně věřící) najednou zjistila, že jsou dvě děti nemocné rakovinou a mají zhoubný nádor - dál chválili Boha - i když doktoři nedávali dětem žádnou šanci na vyléčení - jedno dítě se uzdravilo a u druhého se začal zlepšovat stav, i když mělo zemřít....nechápal jsem sám sebe, proč jsem v minulosti byl tak daleko od Boha....najednou jsem postupně začal pocitovat neuvěřitelnou radost - radost z Boží lásky ke mně - do toho ze začátku ještě dost vstupovala  lítost se zahanbením, z toho co jsem kdy udělal, ale ta vnitřní radost se postupně zvětšovala...a poslední den už tam byla jen ta obrovská radost...

 

Když jsem se vracel byl jsem Bohu obrovsky - neuvěřitelně vděčný - takový pocit štěstí, lásky a harmonie jsem nikdy nezažil...v tu chvíli mi, když už jsem se vracel domů, bylo líto lidí, které jsem potkával v autobuse nebo pak i v trolejbuse...že nezažívají to co já...byl jsem v takovém duchovním vytržení, že jsem se za ně modlil, aby poznali Boha...prvních několik týdnů jsem žil jakoby na nějakém obláčku v úžasné radosti - Bůh mě jakoby tak nějak nesl...časem sice přišly také problémy...ale vždycky už budu vědět, že nic lepšího než Bůh nemůže být a že jediné, opravdové štěstí je v něm..a že to, co po nás On chce, je vždycky to nejlepší...

 

Není to samozřejmě lehké dodržovat a žít tím, protože to, co je pohodlné a přijemné a vede k určitému krátkodobému pocitu štěstí... A k tomu nás dnešní svět, televize, časopisy, seriály, rady různých psychologů, věštců atp. vedou a je to zároveň obrovské lákadlo a je velmi těžké tomu odolat - to co po nás ale chce Bůh je něco jiného - Ježíš říká: "Vezmi svůj kříž a následuj mne." Čím větší kříž, tím je to těžší...ale tím víc opravdové radosti...

 

Jan 8,12 - Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“


Římanům 8, 5-8

  • 5Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní.
  • 6Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.
  • 7Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.
  • 8Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.

 

Korintským 18-27

  • 18Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.
  • 19Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘
  • 20Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?
  • 21Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.
  • 22Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost,
  • 23ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství,
  • 24ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.
  • 25Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.
  • 26Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených;
  • 27ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné;

 

Matouš  5:13 - Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

 

Proč život nebo smrt v nadpisu článku - protože jestliže se v neděli před evangeliem křižujeme před ústy nebo říkáme při proměnování Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, tak to znamená, že to máme i doopravdy dělat...protože tím skrze nás může Bůh zachránit každého jednotlivce, aby měl život věčný...změnit mu úplně od základů život ...myslím, že to je víc než 10 milionů nebo 100 milionů...víc než cokoliv jiného...navíc je to podle mě i jediná cesta, jak v ČR opravdu změnit život  k lepšímu, pokud by se podařila nějaká rozsáhlejší evangelizace...navíc to po nás Bůh chce - každé evangelium kromě Janova končí tím, že ti, co věří, mají evangelizovat...stejně tak se o evangelizaci mluví i ve skutcích, ale i jinde...život, smrt...zachránit, nezachránit

 

Není potřeba čekat na to až budem tady na zemi svatí nebo dokonalí...to nebudem nikdy. Je potřeba to prostě začít dělat a modlit se za to...

Zobrazeno 3514×

Komentáře

destule

dobre ty:)

Prodi

víš co by řekli na Campfestu - potlek Ježíšovi...prolém je, že ty lákadla jsou někdy moc silné, a tak celé co říkáš shodíš nějakou hloupostí...

destule

jj..to se nekdy stava...no campfest byl moc super...nelituju:)

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio