Cítit se za každých okolností dobře, nemít problémy a starosti???

Cítit se za každých okolností dobře, nemít problémy a starosti...??? Kdo by to nechtěl, kdo by o to nestál? Problémem zůstává, že za života na tomto světě se toto přání nikomu nevyplní - tento svět je totiž do značné míry prosycen zlem, nejrůznějšími zlými úmysly a zlým jednáním lidí - některých více, jiných méně. Zkrátka od doby. kdy se člověk nechal svést dáblem a odloučil se tak od své neporušenosti a tím i od Boha, je náchylný ke konání zla - hříšným.

Genesis 2:16-19

• ¹⁶Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“
• ¹⁷Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.
• ¹⁸Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.
• ¹⁹V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“

Tedy i kdybych žil ten nejsvatější život, trápení, problémy a starosti se mi nikdy nevyhnou. Stejně jako např. biblickému Jobovi, který předčil všechny muže dávnověku - byl přímy, bezůhonný, bál se Boha a odvracel se od zlého (Job 1:1-4), ale přesto na něj dolehly neuvěřitelné těžkosti a muka, že přišel o všechny syny, dcery, majetek a vlastní zdraví, tak že po jeho vlastní kůži lozili červíci - Job 7:5 Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá.

O něčem zcela jiném je ale Boží láska k nám - a naše naděje v Boha - v Krista jako spasitele a důvěra k Němu. To, co Joba i nás může vytáhnout z této bryndy všedního života a věčných problémů a trápení, je jeho láska k nám a její plné přijmutí a důvěra v ni,  která plyne z osobního, niterného poznání toho, že on je všemocný a nekonečně milující, nekonečně odpouštějící a nekonečně dokonalý a chce nás mít ve svém náručí - takové, jací jsme a chce nás vést - každého bez výjimky, což když  přijímame nakonec ústí ještě ve větší posilování naděje a  důvěry v něj, kterou nám dává a dopřává právě skrze svou bezmeznou lásku k nám (která vyvrcholila Ježíšovou obětí na kříži). A tato víra, naděje a láska, pokud jsou skutečné a opravdové, nám i v tomto neuvěřitelně těžkém, zkaženém a hříšném světě - dává možnost odpoutat se někdy úplně, někdy zčásti od těchto těžkostí, problémů, trápení...

Myslím si, že je proto v oblasti lidského utrpení vhodné vždy oddělovat tělo, duši (rozum, vůle, emoce atp.) a ducha, protože tyto složky člověka jím mohou být různě postihnuti a když člověk opravdu zná Boha - jeho duch, díky naději, kterou mu dává Bůh skrze jeho neskonalou lásku - jen zřídkakdy zkomírá...to ale pochopitelně  vůbec neznamená, že by člověk nemohl být zkroušený, zarmoucený na duši a cítit se špatně, blbě na dně, být těžce nemocný, plný žalu apod... - když ale opravdu znám Boha - Hospodina, tak Duch zůstává nepřemožen a drží člověka nad vodou - proto se mi z celého Starého zákona nejvíce líbí právě Davidův žalm 23, který je o vztahu Boha k člověku,

• ¹Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
• ²Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,
• ³naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.
• ⁴I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
• ⁵Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.
• ⁶Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

Neznamená to snad, že bych neustále i na duši musel cítit Boží přítomnost, ale tento žalm je obrazem toho, jaký by měl být můj vztah k Bohu, důkazem toho,  že Bůh je se mnou pořád, i když ho necítím a nedaří se mi - "jdu roklí šeré smrti"...a je možné, že takový stav Bůh může dopustit - nastává právě proto, abych se mu znova snažil přiblížit a hledal ho usilovně - celým svým srdcem...trávil s ním svůj čas...

Proto se mně v poslední době nejvíce dotkla tato pasáž z Božího slova:

Izajáš 40,28-31

• ²⁸Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.
• ²⁹On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.
• ³⁰Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.
• ³¹Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.

Když jsem začal psát tento článek najednou jsem si vzpoměl i na jednu knihu, ve které mě kdysi dávno zaujala pasáž z novely Jednoho dne Ivana Děnisoviče od Alexandera Solženicina, který v ní psal o vysmátých vězních - s pusou vysmátou - prořízlou od ucha k uchu - a pak se o nich semtam zminoval i později. (je to autobiografická novela o poměrech v pracovních táborech tehdejšího stalinistického Sovětského svazu) - str. 34 - a mohla by sloužit jako takový důkaz, doklad toho, že i když lidé žijí v nezměrném utrpení, tak díky Bohu (jeho lásce a naději a důvěře v něj) mohou zažívat krásné chvíle - když ne na těle a skrze tělesné požitky a zábavu, tak skrze Ducha a milost Boží - i hmatatelnou radost na duchu. Což je v konečném ohledu vždy více než světská zábava a radost.

Skrze vrata z ostnatého drátu, přes celé staveniště a přes dráty na druhé straně je vidět, jak vstává slunce, veliké a rudé a jako v mlze. Vedle Šuchova se na slunce dívá Aljoška a raduje se, rty se mu usmívají. Tváře má vpadlé - žije jen z přídělů, nikde si nepřivydělává, kde se v něm bere ta radost? Každou neděli si pořád něco šeptá s ostatními baptisty. Těch se tábor nechytá, jako kachny voda. Pětadvacet let jim dali za baptistickou víru - snad si nemyslí, že je tím od jejich víry odradí?

Proto se koneckonců o radosti v Duchu, o radosti z Boží přítomnosti tolikrát zminuje i Boží slovo - namátkou jen tři pasáže, které jsou už tak pro velkou rozsáhlost článku minimem...

Vždyt Bůh skrze Pavla říká - Galatským 5:22 Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost,

Nebo i učedníci byli běžně naplněni radostí - radostí z přitomnosti Boží

Skutky 13:52 Ale učedníci byli naplněni radostí a Duchem svatým

Snad nejlíp ale o radosti vypovídá tato pasáž z NZ ve Skutcích apoštolů  2:25-28

• ²⁵David o něm praví: ‚Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal;
• ²⁶proto se mé srdce zaradovalo a jazyk můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději,
• ²⁷neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach.
• ²⁸Dal jsi mi poznat cesty života a blízkost tvé tváře mne naplní radostí.‘

Proto si myslím, že tato radost Ducha by alespoň někdy měla být součástí života každého křestana, jinak je jeho život o něco ochuzen.

Zajímavě o tomto fenomému píše Nicky Gumbel ve své knize Alfa otazníky života na str. 119-120

Když pohany v Kornéliově domě (pozn. autora - skutky 10) naplnil Duch svatý, začali "velebit Boha". Spontánní chvála, to je jazyk lidí nadšených z Boha. Měla by zaplavit celou naši bytost včetně citů. Ptají se mně: Je správné dávat ve sboru najevo city? Nehrozí nebezpečí, že to lidé budou příliš přehánet?"

Nebezpečí ve vztahu s Bohem pro většinu z nás není přehnaná citovost, právě naopak - náš vztah s Bohem bývá příliš chladný, bez citů. Každý vztah naplněný láskou zahrnuje i naše city. Samozřejmě v něm musí být více než samotné city. Musí v něm být i přátelství, oboustranná komunikace, porozumění a služba. Kdybych ale vůči své ženě nikdy nedal najevo svoje city, něco by mé lásce chybělo. Jestliže se náš vztah s Bohem vyhýbá citům, pak se na tomto vztahu nepodílí celá naše osobnost. Jsme povoláni Boha milovat, chválit a uctívat celou svou svou bytostí.

Mohla by vzniknout námitka, že city je správné dávat najevo v soukromí, co ale na veřejnosti? Po konferenci v Brightonu, které se zúčastnil také arcibiskup cantenburský, otiskli v The Times dopis pojednávající o místě emoci v církvi. Pod názvem "Careyova charismata" jeden muž napsal -

Když se lidé při sledování komedie v kině smějí, znamená to, že film je úspěšný, když divadelní tragédie vhání divákům do očí slzy, označí hru za dojemnou, když fotbalový zápas diváky nadchne, považují hru za vzrušující, když ale shromáždění prožije při uctívání pohnutí způsobené Boží slávou, proč obviňují přítomné z emocionalismu?

Boha bychom měli uctívat celou svou osobností - myslí, srdcem, vůli i city.