Kletby, zaříkání, vnitřní hořkost?

29. 12. 2011 10:53
Rubrika: Nezařazené

 

Včera jsem narazil na velmi dobře zpracované pojednání o nejrůznějších vnitřních zraněních - protože je pochopitelně toto téma v dnešní společnosti a k velké škodě i v církvích  spíše tabu, rozhodl jsem se, že ho zde uveřejním. Naneštěstí si lidé v postmoderní společnosti 21. století ani neuvědomují, že jejich problémy, trápení, nepochopení a nejrůznější životní tragedie mají své kořeny mnohdy v duchovním světě. S touto tématikou jsem se poprvé setkal v období mého obrácení a musím říct, že jsem byl hodně překvapený, když jsem se dozvěděl, co všechno může člověka ovlivňovat a nasměrovávat jeho život.  Autorem článku je Libor Diviš a celý (uveřejnil jsem zde jen  jeho spodní  druhou část) ho můžete najít zde   http://www.obohu.cz/biblicke-rozbory/vnitrni-uzdraveni

 

Kletby (prokletí)

   Dlouho jsem zvažoval, jestli mám toto téma zařadit do „vnitřních zranění“. Vzhledem k tomu, jak kletby ovládají mimo naši vůli náš život, myslím, že sem skutečně patří. Když někdo uslyší slovo kletba nebo prokletí, nejspíš mu naskočí husí kůže a vzpomene si na šamany a kouzelníky woodoo. Skutečnost je taková, že s různými formami kleteb se setkal nejspíš každý z nás. Můžeme je rozdělit na dvě skupiny, i když se v principu účinku prakticky neliší:


1) kletby, které nad námi vyslovil někdo jiný

2) kletby, které jsme si nad sebou vyslovili sami

 

   Slyšeli jste někdy od svých rodičů věty jako např.: „Nechoď ven s mokrou hlavou, nastydneš!“ ; „Kdo nedojídá, toho na vojně zastřelí!“ ; „Nepij tu studenou limonádu, bude Tě bolet v krku!“. Vypadá to možná směšně, ale je to forma prokletí. A můžeme i „trochu přitvrdit“. Co třeba věty: „Jsi bordelář!“ ; „Na co sáhneš, to pokazíš (rozbiješ)!“ ; „Umíš jen zlobit a dělat nepořádek!“ ; „Nic do Tebe není a nikdy do Tebe nic nebude!“ ; „Jsi lempl!“ ; „Jsi grázl!“ apod.

 

   To vše jsou kletby „jako vyšité“ - a skutečně fungují. Rodiče si neuvědomují, jakou škodu mohou jejich kategorická prohlášení (kletby) způsobit. Chtěl bych touto cestou poprosit zejména všechny rodiče, aby se nad tím důkladně zamysleli!

 

   Možná se ptáte, jak tedy dítěti sdělit, že něco neudělalo správně? Klasickým příkladem může být, že vám dítě zalže. To ale neznamená, že je lhář (a ani mu to takto nesmíte sdělit!), ale že v tomto konkrétním případě zalhal, upozornit jej na to, že to není správné, a dát mu najevo, že jej milujete a že to na vaši lásku k němu nemá žádný vliv. Označení „lhář“ je totiž popis charakteru, nikoliv konkrétního činu! To je popis charakteru ďábla, ale ne vašeho dítka!

 

   Stejné je to v případě, že dítě něco rozbije, ukradne, má v pokoji nepořádek apod. Dítě není „kazisvět“, který umí pouze rozbíjet věci, není zloděj, není bordelář, lenoch, nešika apod. Nepleťte si podstatu charakteru s konkrétními činy!!!

 

   Pojďme se nyní podívat na ta prokletí „těžšího kalibru.“ Výroky rodičů typu „Nic do Tebe není a nikdy do Tebe nic nebude!“ jsou skutečnými těžkými kletbami, s kterými se daná osoba bude muset prát celý život - pokud nebudou zlomeny. Děti mají na výběr pouze dvě možnosti, jak na takové výroky reagovat. Ti slabší je přijmou jako fakt (jejich rodiče by jim přece nelhali) a přizpůsobí se jim. Budou mít problémy ve škole i v celém životě. Nic se jim nebude dařit.

 

   Druhou možností je, že se silné dítě vzepře proti těmto prokletím, a bude se ze všech svých sil snažit dokázat rodičům opak. Budou si chtít zasloužit jejich uznání a lásku. A jsme zpět u orientace na výkon a Božího prokletí z Jeremjáše 7, 5-8. Proti kletbám, které jsou duchovní záležitostí, ale nejde bojovat přirozenými prostředky. Daná kletba musí být rozpoznána (většinou vám bude muset Duch svatý připomenout ten okamžik z dětství, kdy byla pronesena) a v Ježíšově jménu odmítnuta a zlomena.

 

   Aby to nebylo tak jednoduché a abychom se nemohli pouze vymlouvat na selhání svých rodičů (zejména), domnívám se, že většinu kleteb si nad sebou vyslovíme sami! Kolik děvčat si někdy řeklo: „Jsem tlustá, ošklivá, nikdy o mne nikdo nezakopne, nejsem hodná lásky apod.“. Kolik kluků si řeklo něco podobného, např.: „Jsem tlustý, neohrabaný, pihatý, pomalý, nikoho nedokážu rozesmát, jsem nešikovný, já si asi holku nikdy nenajdu apod.?" Princip funkce je podobný vnitřnímu zařeknutí, a stejný je i způsob řešení – kletby musí být rozpoznány a v Ježíšově autoritě zlomeny!

 

 Vnitřní zapřisáhnutí (zařeknutí se)

   Vnitřní zapřisáhnutí je další, velmi častou formou našeho reagování na zranění. Jeho důsledkem jsou opět ochranné zdi kolem srdce, nadto však sebou nese ještě další závažné problémy. K vnitřnímu zapřisáhnutí dochází jak v dětství (většina), tak v dospělém věku. Problémem těch zařeknutí se, která jsme učinili v dětství je to, že si na ně již nevzpomínáme. To však nemění nic na tom, že spolehlivě fungují dál. Bez pomoci Ducha svatého většinou nemáme šanci si na ně vzpomenout. Jsou to skutečné pevnosti, které nezmizí ani po našem obrácení a znovuzrození.

 

   Vnitřní zapřisáhnutí se od všech předešlých typů zranění liší i ve způsobu, jak s nimi jednat. U předchozích typů špatných reakcí stačilo obvykle odpustit tomu, kdo nám ublížil, vyznat své neodpuštění a hořkost coby hřích Bohu, poprosit Boha za odpuštění a přijmout jej. Pak mohl dotyčný prosit Boha za vnitřní uzdravení a skutečně jej očekávat. U vnitřních zařeknutí je nutné zbořit vystavěné pevnosti v Ježíšově autoritě – modlitby nestačí!!!

 

   Uvedu vám příklad ze svého života. Kam až má paměť sahá, měl jsem problémy s kamenným srdcem. Ale bylo to „únosné“. Jednou jsem se zamiloval do jedné dívky, a vztah se po nějaké době rozpadl. Moc mne to sebralo. První 3 měsíce jsem téměř nespal a dalšího půl roku jen velmi špatně. Učinil jsem vnitřní zapřisáhnutí: „Už nikdy se nechci zamilovat!“. A toto sebeprokletí (ano, skutečně se jedná o formu kletby vyslovenou nad sebou samým) skutečně fungovalo. Byl jsem sice docela dobře obrněný proti podobným zraněním, ale i mé kamenné srdce bylo ještě kamennější (neschopnost přijmout pomoc či dar od kohokoli). Jednou, když jsme se modlili, měla jedna sestra vidění, které se mne týkalo. Řekla, že viděla mé srdce v tanku. Nejspíš se tomu zasmějete, ale situace tomu docela odpovídala. Když jsem se pozdě večer vracel domů, „vzpomenul“ jsem si na své zapřisáhnutí. Poprosil jsem Ježíše, aby mi ty pevnosti kolem srdce odstranil a uzdravil mé srdce. Jeho odpověď mne překvapila. Řekl mi, že On mi ty zdi nevystavěl, že jsem si je vystavěl sám, a že je musím v Jeho autoritě zbořit já sám! Několik dní jsem pak bojoval s tím, že po jejich zboření zase budu zranitelný, ale nakonec jsem se rozhodl důvěřovat, že mne Bůh z případných zranění uzdraví. Vyznal jsem Bohu své jednání jako hřích, poprosil za odpuštění, a v Ježíšově jménu jsem ty pevnosti zbořil. Účinek byl zjevný. Mé srdce začalo být opět citlivé a i další vidění mého srdce bylo mnohem příjemnější.

 

   Vnitřních zapřisáhnutí je obrovské množství, a dělá (dělal) je každý z nás. Někdo se nám zasměje, když mu otevřeme své srdce a mluvíme o svých selháních. Naší reakcí pak může být vnitřní zapřisáhnutí: „Raději už nebudu před nikým otevřený!“. Přijdeme domů (k nadřízenému apod.) a přiznáme se, co jsme vyvedli (rozbili, ztratili apod.). Rodiče (nebo nadřízený, kolega, kamarád apod.) nás přísně potrestají. Naší reakcí pak může být zapřisáhnutí: „Moudřejší je lhát a zapírat, raději se již nebudu dobrovolně k ničemu přiznávat!“. V manželstvích bývá asi nejčastějším problémem nedostatek komunikace. A jak každý ví, není to problém žen. Jedná se o to, že ženy mají v porovnání s muži nesrovnatelně lepší paměť na to, co kdo kdy řekl nebo udělal. Dítě (chlapec) něco řekne své matce, ale ta ho dostane připomínkou toho, co řekl před týdnem, měsícem či rokem, co udělal, co rozbil apod. Chlapec tak dojde k jednoduchému závěru: „Lepší je nic neříkat, aby se to nemohlo obrátit proti mě!“ Tohle zařeknutí se pak bude spolehlivě fungovat, např. právě ve zmiňovaném manželství. Muž by chtěl být ke své ženě otevřený a sdílet se sní o všem, ale toto sebeprokletí bude spolehlivě fungovat, a jeho podvědomí mu připomene: „Je nebezpečné říkat něco před ženou, může to být vždy použito proti tobě!“ I když se vůlí přinutí „otevřít se a sdílet se“, po krátké době vše zapadne zpět do starých kolejí.

 

   Neexistují žádná dobrá zapřisáhnutí! Mohou na první pohled vypadat dobře, ale jejich ovoce zkrátka dobré být nemůže. Ani zařeknutí se jako „Nikdy nebudu své ženě nevěrný“, Nikdy nebudu lhát, krást apod.“, „Nikdy si nevezmu za muže alkoholika, jako byl můj otec“ apod. nejsou dobrá. Je to totiž spoléhání se na svou sílu, vůli a schopnosti místo na Boha, čímž se vystavujeme nebezpečí, že budeme pyšní (na to, že jsme to dokázali mi sami), a dostáváme se pod prokletí, o kterém jsme se již zmiňovali (Jeremjáš 17, 5-6). Správným řešením je zlomení těchto zařeknutí se ve jménu Pána Ježíše Krista, a odevzdání všech těch „dobrých rozhodnutí“ Bohu.

 

   Ještě bych se rád vrátil ke svému poslednímu příkladu: „Nikdy si nevezmu za muže alkoholika, jako byl můj otec“. Toto zapřisáhnutí bude mít nejspíš opačný efekt. Na vině je neodpuštění a hořkost. Výsledkem je nejčastěji to, že taková žena nakonec skončí v manželství s alkoholikem. Pokud si ho přímo nevezme (zřídka), pak jej z něho udělá. Takovou moc má hořkost a neodpuštění, ještě k tomu v kombinaci s nějakým zapřísáhnutím. Stejný efekt mají i ostatní sebezapření!

 

 

 

    Hořkost – zákon setby a sklizně

   Někde na začátku tohoto vyučování jsem se zmiňoval o jednom duchovním zákonu, který funguje stejně spolehlivě jako známé přírodní zákony (neodpustíš – nebude Ti odpuštěno). Myslím, že je právě čas zmínit se o dalším, stejně spolehlivém zákonu, totiž o zákonu setby a sklizně. V novém zákoně (Nové smlouvě, Novém kovenantu – zkrátka v řecky psané části bible) najdeme mnoho příkladů a veršů, které se vztahují k tomuto principu. Vlastně se dá říci, že i ono „Pokud neodpustíš, nebude Ti odpuštěno!“ je vlastně pouze naplněním zákona setby a sklizně. Zasejete neodpuštění, a neodpuštění i sklidíte!

   Galatským 6, 7Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.

 

   Jak jednoduché. Přesto jsme někdy překvapeni, proč se nám dějí špatné věci – např. stejné věci, kvůli kterým jsme někoho kdysi odsoudili a drželi si vůči němu hořkost, jsme překvapeni rakovinou plic po desítkách let kouření, infarktem či mrtvicí po mnoha letech nezdravého stravování a nadváhy apod.

 

   Podívejme se na další podobné místo, na Ježíšovo důrazné varování:

   Marek 4, 24A říkal jim: „Dávejte pozor, co slyšíte. Jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám a bude vám přidáno.

 

   Zákon setby a sklizně funguje i ve fyzickém světě. Ať zasejete cokoli, úroda (sklizeň) bude podstatně větší! Pokud rozséváte pokoj, pak na vás přijde pokoj – a ještě k tomu zesílený. Pokud zasíváte hořkost, pomluvy apod., pak se vám vše časem vrátí na hlavu – a zesílené!

 

   Většina lidí, i těch, kteří Boha neznají, zná alespoň přibližně tzv. Desatero Božích přikázání. Jedním z přikázání je iDeuteronomium 5, 16Cti svého otce i svou matku, jak ti přikázal JHWH - Boží jméno - Jehova (v českých překladech nahrazeno přezdívkou Hospodin), tvůj Bůh, aby se prodloužily tvé dny a aby se ti dobře vedlo v zemi, kterou ti dává JHWH - Boží jméno - Jehova (v českých překladech nahrazeno přezdívkou Hospodin), tvůj Bůh.

 

   I v nové smlouvě najdeme odkazy na toto přikázání:

   Efezským 6, 1-3Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé. ‚Cti svého otce a matku,‘ to je první přikázání se zaslíbením, ‚aby ti bylo dobře a abys byl dlouho živ na zemi.‘

 

   Trochu jsem přemýšlel o tom, proč si Bůh jako jediné přikázání se zaslíbením "vybral" právě „úctu k rodičům“. Možná chtěl dát lidem na vědomí, že se jedná o velice důležitou věc - bez dalšího vysvětlování. Rodiče nikoho z nás nebyli a ani nejsou dokonalí. Někdy (a nejspíš dokonce poměrně často) se prostě stane, že nám nějak ublíží. Naší reakcí by měla být nadále úcta a okamžité odpuštění, ale zkuste to vysvětlit malému dítěti! Ne snad, že by to v dospělém věku bylo jednoduché. Úcta k rodičům je problémem proto, že jsou to právě oni, kdo s námi tráví mnoho času, a kdo má tudíž nejvíce příležitostí udělat chybu a nějak nás zklamat a zranit.

 

   Celé toto téma se týká hořkosti, což je vlastně neodpuštění. Bible nás na mnoha místech ohledně hořkosti vyučuje, já se však pro účely tohoto rozboru zmíním pouze o jediném místě:

   Židům 12, 15Dbejte na to, aby se někdo nepřipravoval o Boží milost, aby vás netrápil nějaký vzhůru rostoucí kořen hořkosti a aby skrze něj nebyli poskvrněni mnozí.

 

   Jak vidíte, i hořkost roste, a má moc poskvrnit (zasáhnout, nakazit, pošpinit) mnohé.

 

   Pokusím se uvést praktické příklady zákona setby a sklizně: Děvče odsoudí svého otce za to, že je hrubián (bije svou ženu i ji), alkoholik a téměř nikdy není doma. Tento kořen hořkosti bude růst, a jednou přinese svou úrodu. Toto děvče nejspíš nakonec bude mít za manžela hrubiána, který ji bude mlátit, bude se opíjet a domů se bude chodit pouze najíst a vyspat. Nebude to ale žádná smůla, která ji celý život provází, a ani to nebude Boží hněv či trest, bude to pouze výsledek zákona setby a sklizně. Žena si samozřejmě nevezme za manžela alkoholika, který by ji byl, ale svým kořenem hořkosti vůči otci jej z něho udělá. Vidíte v tom, jak hořkost dokáže poskvrnit druhé (v tomto případě manžela)?

 

   Pokud je hořkost za nějaké špatné chování adresována všem mužům (všichni muži jsou hrubiáni, kteří umí jen ubližovat a zesměšňovat), pak stejné plody své hořkosti bude sklízet od všech mužů. Muži v jejím okolí ani nic takového nebudou chtít dělat, a nejspíše se tak budou chovat pouze v její přítomnosti. Její kořen hořkosti je totiž pošpiní. Tato žena již nejspíš dávno zapomněla, co kdysi o mužích pronesla, ale to zaseté semínko hořkosti vyklíčilo a přineslo mnohonásobnou úrodu.

 

   Samozřejmě to platí i o opačném pohlaví (stejně jako všechna ostatní zmiňovaná vnitřní zranění). Chlapec si např. všimne, že jeho matka mu neustále hubuje, nic mu nechce dovolit, hádá se s otcem a křičí na něj. Nezáleží přitom vůbec na důvodech jejího jednání. Chlapec nejspíš svou matku odsoudí a vznikne u něj kořen hořkosti, který může mít např. následující podobu: „Ženy pouze kritizují, hádají se, křičí a omezují druhé“. Zákon setby a sklizně opět přinese své ovoce, a jeho manželka bude brzy podobná jeho matce. Kritizovat a hádat se s ním budou nejspíš i ženy, s kterými se bude setkávat.

 

   Další příklad: Chlapec nebo děvče žije v rodině, kde není zvykem projevovat city, a kde nikdo nikoho za nic nechválí (pouze kritizuje) a nepovzbuzuje. Chlapec z toho vyvodí, že své city nesmí dávat najevo a odsoudí rodiče za to, že ho nikdy nepochválí a nepovzbuzují jej. Výsledkem bude nejspíš to, že se nebude schopen se svými city s nikým sdílet (ani se svou manželkou, přestože po tom vlastně touží), a že od nikoho nedostane pochvalu ani povzbuzení. Může udělat jakkoli úžasnou věc, ale lidé kolem to na první pohled nelogicky neocení. Je to proto, že jsou kořenem jeho hořkosti pošpiněni.

 

   Jednoduše se dá říci, že lidé okolo nás reagují na naši hořkost a na naše nevyslovená očekávání. Žena zklamaná mužem či muži (např. kvůli nevěře a jejímu neodpuštění) bude podvědomě či dokonce i vědomě očekávat podobné jednání od všech mužů. Její hořkost je nejspíš ovlivní natolik, že se nakonec nevěry skutečně dopustí.

 

   Uvědomuji si, že výraz „pošpinění“ či „nakažení“ v souvislosti s hořkostí (neodpuštěným zraněním) není obvykle používán. Podívejme se však na jednoduchý (a věřím že naprosto názorný a typický) příklad toho, že se skutečně jedná o „pošpinění“. Představte si, že Vás navštíví sousedka, a bude si Vám stěžovat na svého šéfa. Řekne Vám, jak je hrubý, když se opozdí o pár minut, že krade a je nevěrný své manželce se svou sekretářkou apod. Přestože jste jejího šéfa nikdy neviděl(a), sousedčina hořkost jej „pošpinila“. Ale nepošpinila pouze jejího šéfa (i kdyby to byla pravda), ale i vás. Přestože jejího šéfa vůbec neznáte, budete vůči němu pociťovat hořkost! Jak vidíte, hořkost je nakažlivá! I proto nás Písmo varuje před pomlouváním (např. 1. Petrův 2, 1), zejména pak ženy (např. 1. Timoteovi 3, 11 ; Titovi 2, 3).

 

   Věřím, že jste tento nesmírně důležitý princip pochopili, a dokážete jej sami aplikovat na různé typy hořkosti, které jste snad vůči někomu drželi.

 

   Pojďme se nyní podívat na způsob, jak se kořenů hořkosti zbavit, a jak zastavit ten zákon sklizně, který nám již nejspíš ničí vztahy i celý život. Nejprve potřebujeme ten kořen hořkosti ve svém životě objevit (poznáte jej „podle ovoce“, nebo vám jej jistě ochotně ukáží vaši přátelé). Potřebujete zjistit, jak a kdy to vlastně v dětství začalo. Musíte odpustit lidem, vůči kterým byl váš hněv namířen. Poproste svého nebeského Otce v Ježíšově jménu, aby vám tento hřích (kořeny hořkosti) odpustil. Poproste o nové srdce, které nebude očekávat špatné, ale dobré věci (dobré chování lidí apod.).

 

 

   Shrnutí a závěr:

   Nepopsal jsem zde všechny druhy vnitřních zranění, ale snažil jsem se zmínit o těch nejčastějších a nejzávažnějších. Jsem si vědom toho, že jsem v tomto „krátkém“ pojednání o uzdravení vnitřních zranění mohl zmínit pouze základní informace a poměrně stručně se zmínit o způsobu, jak přijmout uzdravení. Na podrobný rozbor by bylo potřeba napsat celou knihu. Mou hlavní touhou je, aby si křesťané uvědomili vážnost vnitřních zranění a nesprávných reakcí na ně. Aby křesťané konečně pochopili, proč přes všechnu snahu jejich manželství často živoří, proč nepřiměřeně reagují v určitých situacích apod.

 

   Bez uzdravení vnitřních zranění nemohou křesťané vstoupit do skutečné svobody a prožít pravdivost Ježíšových slov:Matouš 11, 30Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.

 

   Každá forma našeho hříchem a zraněními porušeného charakteru musí být nejdříve ukřižována, abychom mohli přijmout Ježíšův charakter. To samé se týká i naší představy lásky, která je ve většině případů stejně pouze formou sobectví, protože má množství požadavků (byť většinou skrytých).

 

   Nejspíš znáte verš Matouš 5, 8Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. Tento verš jsem před léty začal vnímat jinak, než se obvykle vysvětluje. Vnímám jej tak, že pokud nebudeme mít skutečně uzdravené (čisté, jednoduché, prosté) srdce, pak nebudeme vidět Boha, ale nějakou Jeho „karikaturu“, pokřivenou podle toho, jakými zraněními jsme prošli a jak jsme na ně reagovali. Rozumíte již, proč jsem v úvodu řekl, že vnitřní uzdravení (uzdravení duše) je záležitostí ve svém důsledku důležitější, než fyzické uzdravení?

 

   UpozorněníPokud chcete od Boha uzdravit svá rozbitá srdce, měli byste vědět ještě jednu důležitou věc. Přiznejte Bohu své hříchy, vzdejte se každé své hořkosti, neodpuštění, strachu apod., a poproste jej v Ježíšově jménu o uzdravení. Poproste jej, aby od Vás vzal i bolest s tím spojenou. Když to uděláte, musíte se k tomu přestat vracet! Tak byste své rány stále jitřili a zabraňovali byste jejich uzdravení! Je to tak trochu jako byste si připomínáním těch bolestivých situací a zranění vždy znovu "trhali stehy" na ráně, nebo si do otevřené rány sypali sůl. Pokud se Vám myšlenky stočí na oblast, kterou jste vydali Bohu a poprosili Jej o uzdravení, musíte říci "dost!" a začít přemýšlet o něčem jiném!!!

Zobrazeno 2925×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio