Potraty vs. prolife...

26. 1. 2012 16:02
Rubrika: Nezařazené

 

 

 Biblický pohled na potrat - převzato z - http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=4011


Ještě před pár lety se podle zákona termínem potrat označoval trestný čin, který měl za následek nepřirozené ukončení těhotenství. Potratář byl tedy člověk, který se dopouštěl trestné činnosti provádění potratů.

Kdykoli se o potratu mluví dnes, každému se téměř automaticky vybaví ona legální praktika zbavování se nenarozených dětí. Ačkoli však už byl potrat na žádost legalizován, ve své podstatě zůstává i nadále činem nemorálním a hříšným.

Překroucené lékařské definice

Zastánci potratů udělali vše, co bylo v jejich silách, aby se potrat na žádost mohl stát naprosto běžnou záležitostí. Aby celou věc lidem trochu více zpřístupnili, zvykli si i používat zvláštních opatrnických výrazů jak pro označení nenarozeného dítěte tak pro popis samotného lékařského zákroku.

Dr. C. Everett Koop býval nejuznávanějším chirurgem ve Spojených státech. Když působil jako primář chirurgie na Dětské klinice v Pennsylvanii a profesor pediatrie a pediatrické chirurgie na Lékařské fakultě pennsylvánské univerzity, napsal: „Nám, kteří jsme jakožto lidé vždycky věděli, že potrat je zabití nenarozeného dítěte, jednoduše vymývali mozky tvrzením, že odstranit ‚produkt početí‘ nebo zničit ‚plod‘ či ‚fétus‘ vlastně vůbec není totéž jako zabít nenarozené dítě. Tradiční lékařské definice byly záměrně překrucovány jen proto, abychom se jednou pro vždy vypořádali se svým morálním odporem k potratům.“

Zastánci potratů označují tento lékařský zákrok spíše jako “přerušení” těhotenství než jeho ukončení. Hovoří o “odsávání obsahu děložní dutiny” nebo odstranění “postkoncepčního plodotvorného materiálu”. Na nenarozené dítě odkazují jako na “potenciální lidský život”, i když je naprosto zřejmé, že lidský a živý je organismus už dávno před narozením. Lidský život je potenciální pouze tehdy, jestliže ještě nedošlo ke splynutí mužské spermie a ženského vajíčka a nezapočala tedy ani tvorba nové lidské bytosti.

Křesťané se nesmí nechat oklamat nepřesnou a zavádějící lékařskou terminologií. Jejich vodítkem by naopak měly být principy a nařízení Písma.

Co nám Bible říká o nenarozeném dítěti

Zatímco někteří lidé snažně obhajují potraty prováděné tehdy, kdy dítě ještě není schopno samostatného života mimo dělohu, Bible podobné fáze ve vývoji lidského života nerozlišuje. Odborný termín životaschopný plod sice lze zcela správně, ve smyslu vědeckého faktu, chápat jako vývojové období, kdy už je plod schopný života mimo dělohu; na druhou stranu to ale zase neznamená, že by lidský život až do této doby vlastně ještě nebyl životem člověka. Těm z vás, kteří by snad tíhli k toleranci potratů v raném stádiu těhotenství jen proto, že to schvaluje zákon, nabízíme k zamyšlení několik biblických pravd.

1. Podle Bible má žena dítě už od samého počátku těhotenství.

Když si Bůh vyvolil Marii jako budoucí matku Ježíše, bylo jí oznámeno: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš“ (L 1:31). Anděl Marii pověděl, že i její příbuzná Alžběta čeká dítě. Použil přitom tato slova: „Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna“ (L 1:36). Písmo nám jasně ukazuje, že už v prenatální fázi byl Jan Křtitel uznáván jako syn, ačkoli do samotného porodu scházely ještě tři měsíce.

V Lukáši 1:41,44 je Jan označován jako „dítě“. Je to překlad řeckého výrazu používaného pro děti jak před tak po narození (Sk 7:19). Ze slov „i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna“ můžeme vidět, že Ježíš byl brán jako syn už od nejranějšího stadia Mariina těhotenství.

Bible vždycky spatřuje už i prenatální fázi lidského života jako součást života konkrétního dítěte, a ne nějakého nesmyslného produktu početí. Život dítěte, ať už narozeného nebo nenarozeného, má totiž stále stejnou hodnotu.

Došlo-li dokonce v biblických dobách k otěhotnění důsledkem nezákonného partnerského vztahu, nebyla ani v tomto případě nijak zpochybňována kvalita nově počatého života. Lotovy dcery otěhotněly, protože se obě dopustily incestu (Gn 19:36), nicméně ani to nebylo shledáno jako důvod k potratu. Bat-šeba zjistila, že je těhotná, poté, co zcizoložila (2 S 11:5), ale ani tehdy nebylo dítě počaté v jejím lůně považováno za nějakou přítěž, která by měla být z těla matky odstraněna.

Jan Kalvín dochází k velmi závažným postřehům ohledně problematiky potratů ve svém komentáři k Exodu 21:22,23: „Ačkoli je plod ještě uzavřen v lůně matky, jedná už se o lidského tvora, a je tedy ohavným zločinem okrádat jej o život, kterého si vlastně ještě ani neužil. Jestliže se nám zdá hroznější, když je někdo zabit ve vlastním domě nebo na svém poli, protože domov bývá člověku nejbezpečnějším útočištěm, pak bychom měli vidět o to více surovosti v zabití plodu ještě v děloze, dříve než vůbec může spatřit světlo světa.“

2. Bible uznává, že Bůh je plně aktivní v tvůrčím procesu formování nového života. Uměle ukončit těhotenství je tedy totéž jako bránit Bohu v jeho díle.

O Lee, Jákobově ženě, se z Písma dovídáme: „Když Hospodin uviděl, že Lea není milována, otevřel její lůno…. Lea otěhotněla, porodila syna a pojmenovala ho Rúben“ (Gn 29:31,32).

Když se Jób porovnává se svými poddanými, ptá se: „Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně?“ (Jb 31:15).

Když pak Jób ukazuje na Boží nezaujatost, říká: „Bůh nestraní velmožům, nedá přednost váženému před nuzákem, protože všichni jsou dílem jeho rukou“ (Jb 34:19).

Skrze Izajáše Bůh promlouvá takto: „Toto praví Hospodin, který tě učinil, který tě vytvořil v životě matky a pomáhá ti: ‚Neboj se, Jákobe, můj služebníku‘“ (Iz 44:2). Na jiném místě zase: „Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, který tě vytvořil v životě matky: ‚Já jsem Hospodin, já konám všechno‘“ (v. 24).

Takovým příznačným shrnutím jsou pak slova Davidova: „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal“ (Ž 139:13-16).

Donald Shoemaker v souvislosti s Žalmem 139:13-16 napsal: „Tato pasáž nemůže jinak než vzbudit v nás svatou bázeň a úctu k nenarozenému dítěti. Bůh pracuje, a tak jako my lidé sledujeme dílo jeho rukou, máme ho i chovat v úctě, neboť místo, na němž stojíme, je svaté. Taková úcta ke skutečnosti, že život pochází od Boha, je ovšem zastáncům potratů naprosto cizí. Oni naopak nemeškají troufale se vetřít do boží laboratoře a kazit a ničit vlastnoruční práci požehnaného Stvořitele! Bůh miluje nenarozené. Kéž nám to tento žalm neustále připomíná.“

Vševědoucí Bůh zná životy všech lidí, kteří se kdy narodí, ale zároveň také ví, co se s týmiž lidmi děje, dříve než vůbec přijdou na svět. Když se rodí nový život, je to Bůh, který ho aktivně utváří, a proto umělým ukončením těhotenství vlastně ničíme Boží dílo. Potrat je otevřený vzdor zkaženého člověka vůči Všemohoucímu. Je pouze ukazatelem toho, jak hluboko díky své svolnosti klesla dnešní společnost.

3. Bible tvrdí, že Bůh má už pro nenarozené dítě svůj plán. Pouze On ví, co všechno v sobě tento nový život nese.

Když Bůh povolával Jeremjáše za proroka, prohlásil, že ho k této službě zmocnil ještě dříve, než se Jeremjáš narodil: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka“ (Jr 1:5).

Když kněz Zachariáš konal službu ve svatyni a obětoval Bohu na oltáři kadidlo, ukázal se mu anděl a oznámil mu, že jeho žena Alžběta porodí syna, kterému mají dát jméno Jan. Bůh tím dal najevo, že už má pro dítě připravený plán. Jan se měl stát Ježíšovým předchůdcem (L 1:11-17).

Zmařit život nenarozeného dítěte znamená očividně pohrdat plány, které Bůh s tímto životem má. Nenarozený člověk je tak zbaven výsady moci si zvolit být nástrojem Božího plánu.

4. Podle Bible je Bůh svrchovaný nade vším, tedy i nad kvalitou života dosud nenarozeného dítěte.

Když lidé odmítnou Boha, udělají nakonec z lidského života relativní záležitost. Někteří jedinci jsou pak podle nich hodni toho, aby žili, ale jiní jsou zase docela dobře postradatelní.

V jedné studii, kterou vypracoval Dr. Leo Alexander z Harvardské univerzity, psychiatr při norimberských soudních procesech s nacistickými válečnými zločinci, se prokázalo, že prvotní příčiny holokaustu spočívaly v přesvědčení, že někteří lidé si vlastně vůbec nezaslouží žít.

Na základě tohoto přesvědčení se pak zabíjeli nepotřební, chromí, zmrzačení, mentálně zaostalí a konečně i různě jinak postižení veteráni, kteří za první světové války sloužili v německé armádě. Odtud už byl pak jen malý krůček k holokaustu.

Jestliže lidé vyvyšují sami sebe na roveň Boha a troufají si rozhodovat o tom, kdo je hoden svého života – ať už před nebo po narození – protiví se tak svrchovanosti Stvořitele všech věcí.

Když si Mojžíš stěžoval na vlastní nevýřečnost, Bůh mu odvětil: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?“ (Ex 4:11).

Jestliže člověk stanovuje kritéria, podle nichž se rozpozná jedinec nehodný života, dopouští se neodčinitelné chyby, protože tím zneuznává plány a úmysly samotného Boha. Kdo jiný než Bůh může vědět, jestli by někdo z těch, co zahynuli v holokaustu, třeba neobjevil lék proti rakovině? Kdo jiný než Bůh může vědět, jaké požehnání mohly světu přinést ty milióny nikdy nenarozených dětí a jak nám třeba mohli pomoci zkvalitnit náš život?

Během jednoho dojemného proslovu před zastupitelskou komorou pronesla následující citát osoba, která přišla na svět jako dítě oběti znásilnění: „Někteří lidé se zřekli svého přirozeného domova a nehlásí se k němu. Já se ale ke svému původu vždycky přiznám. Nikdy mi to nebylo na škodu, a stejně tak je to i s mou barvou pleti. Matka mě porodila v chudobě. Můj otec ji znásilnil, když jí bylo dvanáct. Dnes po mně v Chesteru v Pennsylvánii pojmenovali park.“

Tato slova pronesla Ethel Waters, která sloužila miliónům lidí tím, že zpívala evangelium. Kdyby už v té době, kdy se narodila, byl potrat legální, docela možná by ho její matce někdo navrhl. Kdyby k němu pak došlo, svět by se o hodně ochudil. Celé evangelizační dílo by přišlo o jednu úžasnou pěvkyni Božího slova.

Co když těhotenství ohrožuje život matky

V dřívějších dobách někdy matky v důsledku těhotenství umíraly. Dnes už díky pokroku vědecké medicíny k takovým případům dochází jen zřídka. Ocitne-li se však žena přece jen v blízkosti podobného rizika a nezasáhne-li Bůh ve své moudrosti zázrakem ani po modlitbách za uzdravení, dotyčný pár se pak musí dotazovat po dalším Božím vedení. Ke správnému konečnému řešení dané situace pak mohou pomoci i diagnózy ošetřujících lékařů, a to pokud možno lékařů majících v prvé řadě zájem na životě jak matky tak dítěte.

Boží postoj k zabíjení nevinných lidí

Slovo Boží se o maření nevinných lidských životů vyjadřuje zcela explicitně. Čteme-li zde: „Nezabiješ“ (Ex 20:13), není to jen jedno z Desatera přikázání, ale je to i požadavek, který se stále znovu opakuje na různých místech Písma.

Bůh pověřil Mojžíše, aby dětem Izraele přinesl zákon, a tento zákon klade důraz na posvátnost života nenarozeného dítěte. „Když by se svadili muži, a urazili ženu těhotnou, tak že by vyšel z ní plod její, však by se zhouba nestala: pokutován bude, jakž by uložil naň muž té ženy, a dá vedlé uznání soudců. Pakliť by smrt přišla, tedy dáš život za život. Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu“ (Ex 21:22-24 kral.).

Dr. Stanley M. Horton, někdejší profesor Starého zákona a hebrejštiny v Teologickém semináři hnutí Assemblies of God, formuloval k Exodu 21:22-24 následující komentář, jenž v podstatě tlumočí názor mnoha křesťanů: „Jde o situaci, kdy se dva muži pustí do rvačky, tedy ‚vadí se‘ spolu, v důsledku nějaké hádky. Totéž hebrejské sloveso je použito v Exodu 2:13 (v českém kralickém překladu se jedná o verš 12 a sloveso ‚vadit se‘, v ekumenickém překladu se pak jedná o verš 13 a sloveso ‚rvát se‘, pozn. překl.), kdy Mojžíš uvidí dva Hebrejce v rozepři. Jacíkoli dva muži se tedy takto ‚vadí‘, nějakým způsobem udeří těhotnou ženu a zaviní tak, že z ní ‚vyjde‘ její plod, neboli jinými slovy ta žena předčasně porodí. Pokud se nestane žádná ‚zhouba‘ a nikdo ‚nepřijde o život‘, ani dítě ani jeho matka, potom muž, který ženu udeřil, musí zaplatit pokutu, jež mu bude udělena manželem té ženy a potvrzena soudci. Pokud by však ‚smrt přišla‘, tedy zemřelo-li by dítě nebo jeho matka, potom už přichází ke slovu zákon ‚život za život‘.

‚Její plod‘ je v hebrejštině yeladeha. V téže kapitole (v. 4), stejně jako kdekoli jinde ve Starém zákoně, je tento výraz překládán jako ‚děti‘. Záměrně se zde užívá plurálu, protože by nikdo nemohl předem říct, že v lůně matky bylo jen jedno dítě.

Hebrejský výraz ason, který je v Bibli kralické přeložen jako ‚zhouba‘, se nachází také v Genesis 42:4, kde se Jákob bojí, aby se Benjamínovi nepřihodilo něco zlého (tak, jak si myslel, že už se přihodilo Josefovi), bojí se tedy o Benjamínův život. (Viz. také 42:38; 44:29.)

„Z toho jasně vyplývá, že plod v těle matky je už považován za dítě a má stejná práva jako jiné starší děti.“

Boží postoj k zabíjení nevinných je tedy jednoznačný. S výjimkou trestu smrti vydaného na základě soudního procesu (Nu 35:12) anebo případné sebeobrany v zájmu ochrany majetku při nočním vloupání (Ex 22:2), není nikdy bez viny ten, kdo někoho druhého připraví o život.

Jak se otázka potratu týká přímo křesťanů

Pokud se týče nesprávnosti potratu jako možného řešení problémové situace, je zcela samozřejmé, že křesťané, které tato otázka nějakým způsobem oslovuje nebo se jich přímo dotýká, by měli v této věci jednat stejně jako v případě jakéhokoli jiného zla podobného rázu. Nabízíme zde několik kroků, které může křesťan podniknout, aby se pokusil omezit nebo snad i zvrátit některé nemorální tendence.

1. Křesťané by měli ve svých vroucích modlitbách vyprošovat Boží zásah do lidských záležitostí. Zamezilo by se tím úpadku národních morálních norem a následně i šíření zákonů, které schvalují podobná zla jako potrat na požádání.

O tom, jakou moc má takové duchovní probuzení, se můžeme přesvědčit pohledem do historie. V 18. století si jak Francie tak Anglie prožily každá svou revoluci. Ve Francii došlo k politické revoluci, která přinesla nevýslovné utrpení a krveprolití. V Anglii se zas uskutečnila revoluce průmyslová. Rozdíl mezi těmito dvěma událostmi tkví v tom, že v Anglii nastalo duchovní probuzení. Pozvedla se životní úroveň obyvatel této země a tím se zároveň i předešlo podobné krvavé revoluci, jakou zakusila Francie.

Duchovní probuzení by mohlo pozitivně ovlivnit současné morální ovzduší v naší zemi. Nejen že by se do povědomí lidí navrátila úcta k lidskému životu, ale dočkali bychom se i celkového pozvednutí morálních norem.

2. Křesťané by měli pomáhat šířit biblické morální učení formou nejrůznějších přednášek a diskuzí. Na rozdíl od církve, která nechává na své učení dopadat vliv humanistických či dokonce ateistických filozofií, církev s pevnými kořeny ve věčné pravdě Božího slova dokáže nadzvednout úroveň společnosti. Pokud lidé přijmou absolutní hodnoty obsažené v Písmu namísto hodnot relativních, které vyplývají ze spekulací lidského rozumu, lidský život se pak mnohonásobně zlepší po všech stránkách.

Teprve až lidé přijmou a pochopí, že lhostejnost k Božím normám spravedlnosti je hřích, že hříchem je i neochota uznat Boží svrchovanost, a stejně tak že se dopouští hříchu, kdo odmítá Ježíše jako spasitele a pána, teprve potom se tato společnost dočká nevídaných změn k lepšímu a problémy jako třeba potrat budou valem ubývat.

Na biblické učení musí být kladen patřičný důraz jak v církvi tak v rodinách. Věřící by měl být tak pevně zakořeněn v Písmu, aby dokázal kdykoli na základě Božího slova odůvodnit své přesvědčení.

3. V případech partnerství potýkajících se s problémem nechtěného těhotenství by křesťané měli poskytovat rady ohledně možnosti adopce. V souvislosti s tím by měli podporovat činnost křesťanských agentur a ochotně nabízet jakoukoli pomoc těm, kdo by si přáli dát své dítě k adopci. Takoví rodiče se totiž ocitají v nelehké situaci a prožívají velký zmatek.

4. Křesťané by měli aktivně podporovat zákonodárství, v jehož zájmu stojí ochrana lidského života, a naopak vystupovat proti takovým legislativním projektům, které narušují morální jádro společnosti. Jako občané této země by měli své názory prezentovat vládním zastupitelům. Měli by mít svůj podíl na rozhodování o tom, jací lidé zasednou do veřejných funkcí. Měli by povzbuzovat křesťany zapojené do politického dění, aby usilovali o dosažení vlivných pozic.

5. Křesťané by měli s láskou a pochopením sloužit těm, kteří trpí neúnosnými výčitkami svědomí či pocity viny proto, že sami prodělali potrat anebo se aktivně podíleli na jeho realizaci. Takovým lidem je třeba připomenout, že vyznají-li tento svůj hřích Bohu, On jim odpustí a očistí je. Důkazem toho jsou Ježíšova slova: „…kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven“ (J 6:37). Tito lidé potřebují modlitební a morální podporu od těch, kteří jsou silni v Pánu.

Zobrazeno 1857×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio