Charakteristika postmoderní doby

Tento článek, na který jsem narazil na internetu, byl natolik dobrý - krátký, stručný, výstižný a pravdivý, že jsem se rozhodl sdílet i zde...

Dnešný svet sa snaží vybudovať spoločnosť bez BOHA - tu sú prvé príznaky jeho ovocia – ľudia spamätajte sa kým je čas.

CHARAKTERISTIKA POSTMODERNÍ DOBY

Je pravda, že lidé byli ve všech dobách v podstatě stejní. V současnosti však určité změny pozorovat lze. Sociologové, a to nejen ti křesťanští, píší, že na rozdíl od dřívějších časů, kdy smysl a cíl existence člověka ležel kdesi vně, leží dnes uvnitř. Bývalo celkem samozřejmostí, že člověk dělal mnoho věcí, pokud ne všechny, ku prospěchu druhým. A dělal to bez ohledu na to, že ho to bude něco stát – nějaké sebezapření či odříkání.
Trend dnešní postmoderní doby je však jiný. Člověk ani nemusí být sociolog, aby si toho všiml. Až příliš často slýcháme: „Tohle JÁ dělat nebudu, to MĚ nebaví, neuspokojuje MĚ to, tohle pro MĚ nemá smysl.“ Tedy, co z toho všeho JÁ budu mít? Bude to pro MĚ zajímavé, zábavné, příjemné? Obzvlášť populární slovo je SEBEREALIZACE. Realizovat – své touhy, své myšlenky, své cíle. Je na tom snad něco špatného? Představte si, že si zkříží cestu dva lidé s touto životní filosofií – střetnou se dvě neústupné a nekompromisní touhy. Jak to dopadne? To můžeme vidět a slyšet kolem sebe každý den a na každém kroku.
Jak se to stalo? Jak mohlo dojít k tak tragickému posunu lidského myšlení? Příčinou je pravděpodobně změna horizontu lidského očekávání. V okamžiku, kdy člověk uvěřil tomu, že tento svět a život je vše, co je, pak je naprosto přirozené, že se z něj snaží dostat, co se dá. Protože pak už není nic. . .? Není-li nic jiného nad a za tímto životem, proč nežít pro sebe a pro uspokojování svých potřeb?
Dalším znakem postmoderní doby je INDIVIDUALITA. Každý má svoji pravdu, kterou je nutné respektovat a tolerovat. Z toho důvodu padají hranice mezi normálním a nenormálním. Mezi dobrým a zlým. Mísí se všechno se vším - vysoké s nízkým, krásné s ošklivým, černé s bílým a pravda se lží. Pravdu má každý. Běda vám však, pokud budete samotnou pluralitu považovat za netolerantní!


Mluvíme-li o postmoderním člověku, pak by to měl být takový člověk, který si uvědomuje zejména mnohoznačnost, neurčitost, nahodilost a absurditu světa. Lidé mají absolutní volnost ve svých rozhodnutích a neomezené množství možností volby. Vznikají nová náboženská hnutí postavená na dříve nepředstavitelných základech. Všeobecně dochází často až k absurdnímu posunu mezi vědou a náboženstvím. Tradiční náboženství zaniká. Již nevěříme v Boha, ale věříme v sebe a svoje schopnosti.
Typickým znakem postmoderního člověka je neschopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Proto má křesťanství v dnešní západní civilizaci takový problém prorazit – stalo se nepřijatelným. Křesťané se totiž odvažují tvrdit, že znají Pravdu. Jaká opovážlivost!
Další charakteristikou postmoderní doby je strach z apokalypsy. Není to ani tak strach z fyzického konce, ale spíš obava z úplné ztráty smyslu života – z absurdity další existence. Tušíme, že to, co je před námi, už nikdy nebude o nic lepší než to, co je nyní. Začínáme mít strach, že to, co nás straší, není rychlost našeho pohybu vpřed, ale rychlost našeho pohybu nikam. Zbavili jsme se Boha i všech ideologií, všech utopických představ a cílů, a co nám zůstává, je pouze POHYB - setrvačný - samoúčelný - absurdní. Ocitli jsme se ve vakuu, bez jakéhokoliv záchytného bodu. Abychom mohli určit nahoře a dole, musí existovat nějaký středobod. Pokud není Bůh, co je oním středobodem, určujícím nahoře a dole? Lidská smlouva, sloužící nám k tomu, abychom se navzájem nevyhubili?
Kdosi napsal: „V takovém světě bez hranic i bez cílů zbývá jen jedna cesta – cesta zpět.“ Jakým způsobem se lze „vrátit“? Mnozí se domnívají, že pomocí společenského násilí, které se začíná uplatňovat v hojné míře. Protože už nevíme, komu a čemu věřit, začínáme věci brát do svých rukou. Jaké bude mít naše počínání důsledky nás nezajímá, protože každý myslí jenom na sebe a všichni se chceme mít dobře – i na úkor těch druhých. Naším bohem se stalo naše vlastní JÁ a tento svět je toho jasným důkazem.
Zbavili jsme se hodnot a teď nám chybí. Zjistili jsme, že tento svět nenabízí jistoty absolutně v ničem. Naše poslední a jediná jistota je – smrt. Protože cítíme, že jsme se dostali na pomyslný vrchol, ze kterého vede už jenom cesta dolů, vyhlížíme známky blížící se apokalypsy, v lepším případě zázračné transformace tohoto nesmyslného a šíleného světa. A přitom všem vůbec netušíme, že toto vše bylo již dávno předpovězeno. Před 2 tisíci lety to zcela jasně popsal apoštol Jan v knize Zjevení, poslední knize tak opovrhované Bible, která se pro postmoderního člověka stala snůžkou překonaných nesmyslů. Dovídáme se zde, že už brzy přijde na scénu falešný spasitel světa, který bude vládnou neomezenou mocí a lidé ho přijmou s otevřenou náručí. Veškeré události probíhající v současné době po celém světě tomu napomáhají. Vše se sjednocuje. Ale ne kvůli míru a lepšímu porozumnění. Přemýšlejte! Celek se přece mnohem lépe ovládá! Až bude vše sjednoceno, ujme se moci – absolutní, neomezené, diktátorské – přestože zpočátku bude slibovat nebe na zemi. Odmítli jste pravého Boha, zesměšňovali jste ho, budete mít tedy boha falešného. Ne, nemusíte tomu věřit. Uvidíte sami, protože to zažijete.