Církev Boží - pravoslavná, katolická nebo jiná? aneb mé osobní svědectví

23. 4. 2013 21:07
Rubrika: Nezařazené

 

V poslední době jsem často konfrontován otázkou, která církev je vlastně ta pravá. Někteří lidé se mě zeptali přímo, někteří mi předkládají různé argumenty, proroctví, studie nebo svědectví , že je pravá právě ta jejich – popřípadě, že jsou mimo ty jiné. Jiní po mě zase chtějí, abych jim sdělil, jak jsem se dobral k Pravdě – jak jsem poznal Boha. Pokusím se v nejbližší době sepsat spíše stručnější historii mého duchovního života, kterou budu prokládat různými postřehy a poznámkami z hledání Boha - lásky a pravdy. Předně bych chtěl upozornit, že my lidé – všichni bez jakékoliv výjimky poznáváme jen zčásti - neúplně – 1.Kor. 13:9 Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné. Pro můj život – stejně tak jako pro milióny jiných lidí jsou ale rozhodující dvě věci.

1.       Díky Boží milosti, kterou jsem dostal od Něj,  jsem poznal osobně Ježíše Krista a přijal ho jako svého Pána a Spasitele –– Jan  14:6 - Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život, nikdo nepříchází k Otci než skrze mne . Poznal jsem, že Bůh je láska – ta skutečná, opravdová láska, která naplňuje člověka a dává mu smysl života a není nic víc.

2.        Úplná Pravda je tedy Bůh sám – a toho všichni lidé dosud žijící na této Zemi znají jen částečně nebo vůbec. Jisté ale je, že Bible – soubor svatých knih je slovo Boží – V Bibli jsou tedy rady nebo základní nasměrování, které nám Bůh zanechal a my bychom je skrze Ducha svatého měli  aplikovat do našich každodenních životů, i když se to mnohdy nebude vůbec dařit a často se bude jednat o velmi nepříjemné a nepohodlné věci, které ale na druhou stranu přinášejí opravdovou radost a naplnění a tyto slova  vždy představují  a poukazují na Boží lásku – především pak Nový Zákon, i když ten navazuje na Starý a naplňuje jej 2. Petr 1:20- Vězte především to, že žádné proroctví Písma nespočívá v něčím vlastním výkladu.
Proroctví přece nikdy nepřišlo z lidské vůle, ale Boží svatí lidé mluvili, jak byli unášeni Duchem Svatým.

 

 

  Křesťané – lidé, kteří vyznávají víru v Ježíše Krista se již odedávna přou která církev je ta pravá – správná, nejlepší – popřípadě jediná pravá a nejlepší dohromadyJ . Já sám, protože jsem byl vychovávaný jako katolík a prošel jsem dlouhými přípravami na první svaté přijímaní, biřmování , dalšími katechezemi, víkendy s duchovní tématikou a dokonce také základní církevní školou a tím pádem i  pravidelnou devítiletou výukou náboženství, jsem se samozřejmě dlouhou dobu domníval, že jediná pravá a nejlepší je církev katolická. Která jiná že? Samozřejmě, že přece my. Už od útlého dětství (dnes už vím, že obdobný proces – vyzdvihování a vyvyšování vlastní víry a způsobu jejího praktikování probíhá ve všech nebo téměř všech ostatních církvích a denominacích) nám  bylo zdůrazňováno a vštěpováno, že kdokoliv s jiným názorem než papež a potažmo katolická církev je kacíř a heretik. Vznikal v nás tak dojem, že je to někdo špatný a pravděpodobně i zlý, v čemž mě ale později silně utvrzovala i média, která nikdy neváhala informovat o největších výstřelcích či zvrácenostech některých nekatolických církví na Západě (ordinace homosexuálů na faráře apod.) Protože jsem tehdy často čítaval různé časopisy a magazíny, ve kterých bylo informací tohoto typu jak hub po dešti, nabyl jsem dojmu, že nekatolíci jsou velmi zasaženi „něčím nedobrým“, čemuž samozřejmě napomáhalo i to, že jako mluvčí nekatolických křestanů se v televizi, v rádiu a v novinách při nejrůznějších příležitostech objevovali duchovní s velmi liberálními názory.   Zkrátka jsem  se svými souvěrci sdílel  jakousi „katolickou kolektivní paměť „– člověk jako člen určité sociální skupiny marginalizuje nebo zlehčuje zlo, které bylo v rámci jeho skupiny vykonáno – někdy si ho může různě omlouvat až nakonec dochází k tomu, že ho vytlačí a v určitém smyslu zapomene na vše špatné a zlé, co bylo kdy v rámci jeho sociální skupiny vykonáno. A naopak se často připomíná jakýkoliv projev dobra, který byl vykonán v rámci dané skupiny a někdy i zveličuje jeho význam, tak aby se dosáhlo co největšího stupně ztotožnění a oddanosti právě vůči vlastní sociální skupině…

  Abych to shrnul  - nekatolíky jsem považoval za odpadlíky a v lepším případě za druhořadé křesťany – v kostele nemají žádnou výzdobu, nemají papeže a spoustu dalších věcí nemají jak my – tak to prostě musí být určitě špatně. Při určitých příležitostech jsem samozřejmě měl možnost dozvědět se o některých kladných osobnostech jako A. Schweitzer nebo D. Wilkerson a jejich díle a přínosu, ale když jsem měl jeden  večer přijít se svým známým mezi baptisty – měl jsem trochu obavu, co jsou vlastně zač.

 

Kdy nastal zlom v mém životě?  Nemohu v žádném případě tvrdit, že bych se v katolické církvi nesetkal  s Boží milostí – vzpomínám si, že když mi bylo kolem deseti – někdy během týdne jsem se zúčastnil mše  a šel jsem během ní ke zpovědi. Ke konci se mě tam začal silně dotýkat Duch svatý – když jsem činil pokání a do hloubky jsem litoval svých hříchů a toužil jsem po změně svého života – přišel a začal mě naplňovat a já jsem se tak nějak sám ze sebe vlastními slovy začal modlit, že chci žít s Bohem, s Ježíšem – že s ním chci být až do konce života. Měl jsem obrovskou nadpřirozenou radost – ne tu světskou, ale tu Boží, která se s tou časnou radostí tohoto světa nedá srovnat – měl jsem chuť začít křičet, že jsem Boží dítě – to mi pořád přicházelo na mysl a prostupovalo to celou mou bytostí – i když jsem byl venku, měl jsem touhu lidem na ulici říct, že jsem Boží dítě – uvnitř jsem byl naplněný neuvěřitelným štěstím a radostí…dodnes si nejsem jistý, zda jsem se neobrátil – neznovuzrodil právě v tento okamžik. Od patnácti či šestnácti ale začal jít můj život z kopce – litera zákona a náboženství bez reálného vztahu s Bohem nestačily na to, aby mě mohly proměňovat a přibližovat k Bohu, který je živý a miluje a touží po každém člověku. Naplnění Duchem svatým a Boží lásku jsem zažíval jen když jsem opravdu upřímně litoval svých hříchů a toužil po změně kurzu svého života.  K tomu docházelo většinou jen párkrát do roka, když jsem se odhodlal jít ke zpovědi a připravoval jsem se na ni.  Další - ještě mnohem radikálnější odvrat od Boha přišel po dvacátém roce života…tehdy jsem si díky životu, jaký jsem vedl, mohl začít uvědomovat, že mi něco chybí – věděl jsem, že se to týká Boha. Znal jsem pár lidí, kteří vedli o něco lepší život než ostatní – byli v určitých záležitostech pevní a viděl jsem, že je v nich i dobro. Rozhodl jsem se, že pojedu sám stopem do Medjugorje a budu ho prosit a modlit se, aby změnil něco v mém životě. Nic se ale v mém životě nezměnilo. Můj život šel ale postupně ještě více z kopce než do té doby a dokonce jsem začínal pochybovat o  Ježíši, až jsem v něho přestal plně věřit. Zažíval jsem mnoho různých a z mého subjektivního pohledu velmi silných nespravedlností, nemohl jsem se pořádně polepšit a zbavit některých hříchů, i když jsem doopravdy chtěl a navíc jsem kolem sebe i u lidí (hlavně u nich), kteří se angažovali a byli aktivní, viděl neuvěřitelné pokrytectví.  Když k tomu přičtu vliv světa a literatury, kterou jsem tehdy četl – byla to síla. Nejvíce pokřivení a deformace jsem zažil právě v tomto období.

 Je pravda, že jsem dál chodil do kostela a věřil v Boha – měl jsem před Ním určitou bázeň a některé špatné  věci jsem nechtěl dělat, ale víceméně jsem se stal sám sobě bohem. Řekl jsem si, že se ze mě musí stát pořádně tvrdý člověk, abych mohl v tomto světě přežít. A každému, kdo mi provede něco špatného, musím pořádně - nejméně desetkrát odplatit. Řekl jsem si, že si budu žít, tak abych si co nejvíce užil. Zmítala mnou sebelítost. Měl jsem sice hodně zábavy, potěšení, užívání, cestoval jsem po světě a dělal jsem, co se mi zrovna zlíbilo – ale dřív či později jsem se znovu a znovu cítil prázdný, nevěděl jsem za čím jdu, neznal jsem smysl života.  I v tomto období, když  vyprázdněnost a určitá vnitřní rozervanost dosahovala vrcholu, jsem si vzpomněl na Boha a tak jednou za rok - možná osm měsíců jsem zašel ke zpovědi – tam jsem vyznával, že pochybuji o tom, že byl Ježíš Božím synem a další výčet  těžkých hříchů. Protože  je Bůh dokonalá láska - tolik dobrý a milující, tak se mě i v tomto stavu snažil přitáhnout k sobě – když  jsem upřímně  a do hloubky litoval, tak jsem při „zpytování svědomí „ během přípravy na zpověd– vnímal, jak silně mě miluje… přicházel a silně jsem  uvnitř cítil, jak mi odpouští, až byla celá má tvář zalita slzami…ale tato „obrácení“ trvala vždy jen pár dní, případně týdnů … Stejně jako v dřívějších obdobích jsem pak už nebyl nikdy naplňen Duchem svatým. Neměl jsem radost z Pána, nezažíval jsem proměnu srdce i při všedních událostech nebo při duchovních akcích – Bůh se mě nedotýkal.  Dokonce jsem se v tomto období, ale i dříve - účastnil několika modlitebních spolč – nebo-li skupinek, kde se modlil růženec – je pravda, že jsem se potom cítil úlevu – bylo mi lépe. Problémy se ovšem nijak nevyřešily – hříchy neodešly – já jsem nebyl nijak proměněný a to nejdůležitější můj vztah - láska k Pánu se taktéž nijak neprohloubila, neposílila. Ale člověk získal jakousi energii k dalšímu žití…

  Ve  čtyřiadvaceti, před více než třemi lety, jsem psal bakalářskou práci Fenomén multikulturalismu a dostal jsem se tak i ke knihám křesťanských autorů. Ti často citovali verše z Bible a i při svých analýzách  či úvahách vycházeli z Bible a křesťanských hodnot.  Racionálně – logicky - jsem pochopil, kam jako civilizace směřujeme – že si sami pod sebou podřezáváme větev…Najednou jsem si uvědomil, že k tomu sám svým životním stylem přispívám…že jsem jeden z těch, kteří k tomu napomáhají – díky této Boží milosti jsem najednou mohl vidět, jak se za ta léta pokřivil, deformoval můj charakter – propukl jsem v pláč, i když jsem měl práci odevzdávat za pár dnů, nemohl jsem pokračovat… trvalo to celý den..Musel jsem činit takové generální pokání a druhý den ráno – to pokračovalo. Věděl jsem se, že se mnou musí něco změnit. Znovu jsem si uvědomil, že se mnou není něco v pořádku, že mi něco chybí – rozhodl jsem se jít ke zpovědi. Začal jsem prosit Boha, aby se se mnou něco stalo..abych ho mohl víc znát. Dal jsem si vnitřní závazek, že začnu chodit pravidelně – co čtrnáct dní ke zpovědi (rozuměj činit opravdové pokání), budu se modlit, číst čas od času Bibli a žít lepší život. Uběhlo sedm měsíců a nic…v mém životě se možná došlo k menšímu zmírnění, ale to bylo především díky mé vlastní snaze – snahou žít ze zákona, což se mi ale téměř vůbec nedařilo. Touha po změně ale nevymizela. Modlil jsem se k Bohu, proč se nic neděje - zintenzivnil jsem volání – říkal jsem Bohu, že chci změnu, že chci, aby byl v mém životě víc …věděl jsem, že to pořád není ono..že bych ho chtěl poznat víc a že bych chtěl opravdu žít líp. Když skoro po sedmi měsících nepřišla žádná změna – tak jsem se zdravě naštval. Ke konci června jsem se za přiblížení Bohu začal každý den modlit - Bože, nevím, proč se k Tobě nemůžu dostat dál, vím, že jsou lidé, kteří v Tebe věří víc než já, prosím Tě posilni moji slabou víru, aby už se něco změnilo...dej mi velkou víru...ať jsem Ti blíž..vím, že není nic lepšího než ty, ale pořád nevím, co dělat, abych Ti byl blíž...Bože, ať už v Tebe uvěřím pořádně...apod. Vždycky jsem se modlil vlastními slovy, která mě napadala -  zhruba v tomto smyslu…

 Na začátku srpna roku 2010 jsem se vydal na Slovensko do podhůří Nizkých Tater do Královy Lehoty na největší křestanský festival ve střední Evropě.  A tam přišel opravdový zlom – průlom se vším všudy. Při prvním kázání mnou začal procházet Duch svatý – přišel do mě takový zvláštní pulzující oheň Boží lásky – mohl jsem si uvědomovat, jaký je vlastně Bůh – co představuje - nemohl jsem to vydržet a musel jsem sklonit hlavu dolů – protože jsem začal hořce plakat – obličej se mi zalil slzami a vůbec poprvé jsem slyšel o tom, po čem prahnul můj duch – můj vnitřní člověk…byla to síla, když jsem pak byl sám ve stanu Bůh mě pročišťoval a já jsem plně duchem, duší i tělem mohl poznávat, kým je Hospodin, jak moc On miluje, že Bůh je láska –člověk najednou začal chápat, co ve skutečnosti páchal a jak moc zla v tom bylo…přicházelo tak silné pokání, že jsem nevnímal nic jiného. Nedá se to dost dobře popsat, protože je to nepopsatelné, přesahující normální lidské chápání – byla to neuvěřitelně silná bolest uvnitř, ale zároveň s tím jsem cítil tu neuvěřitelně silnou  Boží lásku a také do těch míst přicházel pokoj – vše bylo tak silné a intenzivní jako nikdy předtím – trvalo to s určitými přestávkami tři dny - téměř jsem ignoroval všechny chvály nebo koncerty (i když i na nich se mě Bůh silně dotýkal, když jsem se jich v případě, že nebyl žádný seminář, účastnil) a zaměřil jsem se na semináře, kázání a modlitby– poprvé v životě jsem tam držel půst – a úplně se mi skrze tuto Boží milost, kdy se mi dal poznat Bůh, změnil život, vnímání světa, mě samého – lidí kolem mne – viděl jsem život z jiné perspektivy a získal jsem smysl života – najednou jsem začal chápat některé verše z Bible, kterým jsem nerozuměl nebo si je vykládal jinak...během těch tří dnů se při různých kázáních  a seminářích otvírala nová a nová kapitola mého života, o které jsem si do té doby myslel, že jsem v dané oblasti v pohodě – ale tam jsem mohl   skrze Ducha svatého díky Boží milosti poznat a pochopit, jak jsem byl ve skutečnosti mimo…Také jsem byl silně usvědčovaný ze sebelítosti, která na mě spočívala v nesmírně silné míře, i když jsem si to vlastně ani neuvědomoval…ale byly to snad všechny hříchy, na které si člověk vzpomene…

 

Když jsem se vracel domů připadal jsem si jak miminko – tak čistý, plný radosti, pokoje, měl jsem touhu modlit se za každého člověka , kterého jsem potkal– ať už v trolejbuse nebo na náměstí či na akcích, kterých jsem se účastnil , aby mohl zažít to samé co já – aby takto poznal Boží lásku.

 

Stal jsem se mnohem citlivější na hřích a měl jsem touhu konat dobro a také evangelizovat – poprvé v životě jsem měl touhu evangelizovat – a začal jsem s ní  -  také jsem velmi silně vnímal, když bylo znesvěcováno jméno Boží, kdy je vysmívaný  - třeba v nějakém songu, písni…v některých chvílích se mě to dotklo tak silně až jsem musel psát na Youtube  v AJ, aby o tom věděli i ostatní…

Další velkou změnu přineslo mé znovuzrození ve vztahu k jiným křesťanským církvím – křestany z jiných církví jsem začal považovat za své bratry…vzpomínám si, že mě v tomto období neuvěřitelně silně štvaly hádky a spory různých křestanských denominací…Říkal jsem si: „To snad ne, proč se hádají…k čemu?  Venku hynou milióny vyprázdněných lidí, kteří kráčí do záhuby – bez toho, aniž by kdy slyšeli pořádně o Ježíši a oni se tu hádají –  to je promarněný čas, jak to bude soudit Bůh – co by na to řekl?  

Dnes přemýšlím nad tím, jestli by náhodou nebylo církvi  a i všem lidem lépe, kdyby křesťané k vzájemným sporům přistupovali právě tímto způsobem. Mám za to, že by zaměření se na Krista a pak na vlastní chyby přineslo hojnější ovoce než současný stav. Sám ovšem musím přiznat, že jsem především v období rok až rok a půl po znovuzrození v tomto ohledu mnohokrát selhal a nechal jsem se strhnout k mnohým hádkám a sporům, které ničemu neprospěly – ale právě naopak.

Zobrazeno 2198×

Komentáře

HelenaH

i já jsem mnohokrát selhala a nechala se strhnout k hádkám a sporům, které ničemu neprospěly...a mně přivodily neklid...Je mi to strašně líto a už nechci vést "víryplné hádky"...

znova2010

Musel jsem se opravdu soustředit na toto hodně silné svědectví

Simona Procházková (Delfinium)

Tak za tohle ti človíčku vážně moc děkuji!!!+

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio