Chcete mne ztlouct? Prosím, jsem vám k dispozici

29. 10. 2013 22:08
Rubrika: Nezařazené

Příběh z pera Wilhelma Busche z cyklu svědectví a příběhů Zpověď u Verdunu... 

Chcete mne ztlouct? Prosím jsem vám k dispozici...

"Nejlépe by bylo, kdybychom večer pro muže odvolali," zvolal přítel Ernst, když jsem vystoupil do našeho malého sálku. Stálo tam pohromadě 30 mužů. Viděl jsem, že probíhá prudká diskuse. "Odvolat? - proč? Ptal jsem se udiveně.   Ernst se ke mně obrátil: "Dnes bude vřava. Na Beustu se několik kumpánů domluvilo, že ti napráskají." "No a?" "Neptej se tak hloupě! Nadělají z tebe sekanou!" Čtenáři to může připadat cizí, že tihle horníci svému faráři tykají. Ale - tak tomu bylo. Tu stál tenhle Ernst. Nedávno to byl ještě volnomyšlenkář a zapálený komunista. Ale ted se s ním setkal Pán Ježíš a získal si jeho srdce. A tak tu stál se všemi těmito muži. Všichni byli teprve začátečníci ve víře. A už museli zakoušet, že se zvedá neklid a bouře, když Ježíš shromažduje svůj sbor. Takové boje nás však sbližovali natolik, že tykání bylo samozřejmostí. "Tak, chtějí si na mne počkat," Ernst to musel vědět, protože byl horníkem na dole "Hrabě Beust". Zasmál jsem se: "Ach, nesmysl! Tak vyhrožovali už častěji. A přece z toho nikdy nic nebylo!" Teď se připojilo i několik dalších, kteří též pracovali na "hraběti Beustovi." "Ty, co říká Ernst je pravd. Tentokrát to bude rachot! Je u toho Czermis. A to je rváč!"

"Tím důležitější je, abychom ted uvažovali nad Božím slovem!" zvolal jsem. ...Ani mně nebylo dobře. Ti muži nebyli uzkostliví. Jejich tvrdé povolání je zocelilo. A když se oni starali, bylo to skutečně nebezpečné. Pak jsme si sedli kolem stolu a zpívali jsme písně o Ježíši, četli a rozebírali biblické slovo. Při tom se naše srdce uklidnila. Otevřeli jsme kapitolu ze Skutků apoštolských, kde Pán říká Pavlovi: "...já jsem s tebou a žádný ti neublíží..." Text nebyl v plánu, ale zdálo se mi, že je vhodný pro tuto nebezpečnou situaci. Nakonec se několik mužů pomodlilo. A ted...? Všichni řekli: "Půjdeme s Tebou!"

 

Rozvažoval jsem. Půjdou-li všichni, strhne se divoká rvačka. To jistě není úmyslem našeho Pána. A jaké divoké pudy se probudí v mých mužích? Ne, raději ne! "Bratři," prohlásil jsem: "Ted mi skutečně musíte dát příležitost, abych prokázal svou víru. Nechci svou důvěru skládat ve vaše pěsti, ale raději ve svého Pána." Tomu rozuměli. Pán Ježíš byl pro nás vždycky velkou skutečností. Tak jsem vyrazil. Sám jako prst! A přece ne sám. On odpověděl: "Aj, já s vámi jsem po všecky dny..." Tomu jsem ted chtěl skutečně věřit. ŠEL JSEM kolem spoře osvětleného Elizina náměstí. Sotva jsem zahnul za roh, uviděl jsem je stát na tmavé ulici: asi 20 mužů. 

Co se ted stalo, nebylo moje dílo. Bylo to, jako bych jednal za někoho jiného. Vešel jsem rychlým krokem do středu zástupu a řekl jsem vesele: "Chcete mne ztlouct? Prosím! Jsem vám k dispozici!" Vytáhlý chlapík chtěl zachránit situaci. Podal mi láhev kořalky: "Tu máte! Napijte se jednou s námi!"                         Vzal jsem láhev, hodil jsem ji na zem a řekl jsem:"To prokleté pití je vaše neštěstí!" Ted to bylo nebezpečné. "Taková hanebnost!" "Taková drahá kořalka!" - "Tu musíte zaplatit!" znělo to jedno přes druhé.                         Vytáhl jsem peněženku. "Komu ta láhev patřila? Zaplatím ji. Nechtěl jsem vám způsobit škodu. Ale kupte za to raději dětem chleba! Rychle! Komu ta láhev patřila?"

Nikdo se nehlásil. Schoval jsem peněženku. "Muži," řekl jsem, "co proti mě máte?"                                                                                                  "Chcete ohlupovat lidi!" "Ne! Kořalka vás ohlupuje, ale evangelium ne! To žádný neznáte. Vyložím vám je..."

Několik se jich odplížilo. Ostatní poslouchali, když jsem jim vyprávěl o Ježíši, který zachraňuje ztracené. Byla to pěkná zkušenost. Muži mě doprovodili domů. A příští týden přišli dva z nich do našeho mužského kroužku. 

Zobrazeno 753×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio