Z knihy Zpověď u Verdunu od Wilhelma Bushe...
Strašné, jak se ten muž rouhal, posmíval a proklínal! A jeho kamarádi pleskali kartami a proklínali též. A uprostřed stolu stála láhev s alkoholem. Jaká temnota byla v tom srdci! Hleděl na mne upřeně studenýma očima. "Ne, děkuji," řekl. "Boha nepotřebuji. Ten měl být tam, kde mne postihlo to neštěstí - ted musím celý život sedět v téhle proklaté židli na kolečkách!"
Hněvivě se vzepřel na opěradle svého pojizdného křesla. Znal jsem už příběh jeho neštěstí. Býval horníkem. Když jednou pracoval "vpředku", zavalil ho "převis". Vytáhli jej sice z kamenné suti živého, ale měl zlomenou páteř. Ted to byl ohchromený muž v rozkvětu sil, bez jakékoli naděje na zlepšení.
Ó to zoufalství! Ó ta zatrpklost! Ó ta noc v srdci! Navštívili jej sice kumpáni, hráli s ním karty, přinesli i kořalku. Bylo to dobře míněno, ale neprosvětlilo to zatemněné srdce a život propadlý zoufalství. Večer po své prvé návštěvě jsem seděl v "mužském kroužku". Uvažovali jsme společně nad Biblí - rozmlouvali jsme o každodenních nesnázích a zápasech. Byli tu samí horníci, kteří to neměli v zápase o život lehké, a v jejich okolí nebyla ani snadná služba Ježíši. Vyprávěl jsem jim o neštastném muži. "Oho," řekli:"Tomu musíme pomoci."
A o týden později, když jsem chtěl zase zahájit náš "mužský večer", rozletěli se s rahotěm dveře a dovnitř se vsunula pojízdná židle. Muž, který na ni seděl, sice trochu reptal a bručel. Stěžoval si: "Jednoduše mně sebrali a já se nemohl bránit." Ale bylo vidět, že byl vděčný za to, že ho vytáhli z domu. Cítil za drsným zacházením trohu lásky. Zpívali jsme pak naše krásné písně o Ježíši: Jest pramen krví naplněn, jenž z Krista prýští žil." "Vzývám moc lásky..."
Rozvažovali jsme společně Boží slovo. Mluvili jsme o svých nesnázích a přednášeli jsme všecko na modlitbě Bohu. Ta hodina musela tomu muži prospět, ponevadž když jej chtěli příští týden zase přivést, už na ně čekal. Od té chvíle náležela pojízdná stolička a její obyvatel k stálému příslušenství při všech našich hodinách. Boží slovo prokázalo na tomto zatemnělém srdci svou moc. Muž si uvědomil, že jeho největším neštěstím je skutečnost, že je ztraceným v hříchu. Začal hledat pokoj s Bohem - našel Ježíše na kříži a zakusil odpuštění hříhů pro jeho krev. Ted bylo všecko nové. Jeho rozháraná dománost se uspořádala. Staří přátelé sice s hněvem odtáhli, ale místo nich přišli noví. Kde dřív bylo slyšet jen nadávky a proklínaní, tam nyní zaznívali písně o Ježíši. Kořalka zmizela, zato ležela na stole Bible. Žena a děti ožili. Zkrátka Ježíš učinil všecko nové.
Jednou jsem jej navštívil. Pojízdná židle stála před domem na rohu ulice, kam mezi šedými domy pronikalo trochu slunce. Posadil jsem se vedle něho na schodiště. "Pane pastore," řekl: "až se jednou na věčnosti postavím před Boží trůn, pak Bohu chci poděkovat za to, že mi - zlomil páteř." Polekal jsem se: "To je ale velké slovo!" "Ano. Kdyby mne byl Bůh nechal běžet starou cestou, tak bych se dostal rovnýma nohama do pekla. Nechtěl jsem Ho poslouchat, tu musel ve své zachraňující lásce ostře zasáhnout, aby mne přivedl k obrácení a za to mu chci jednou poděkovat."
Byl jsem hluboce pohnut. Ale on pokračoval: "Ani nevíte, jak se mé srdce raduje, od té chvíle, co vím, že náležím Ježíši - připadá mi celý svět jiný. Všecko je tak veselé. Ano, pane pastore," ukázal mi šedou ulici. "Dokonce i dlažební kostky se na mne usmívají."
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.