Ze spárů démonů - o islámu

4. 1. 2014 20:22
Rubrika: Nezařazené

Na jedné konferenci jsem kdysi obdržel knihu Cesta pro Abrahamovy syny - pojednává o životních osudech lidí - muslimů a židů, kteří našli jako Pána a Spasitele Ježíše Krista. Až včera jsem do ní nahlédl a přečetl si několik příběhů, z nichž devátý, který se jmenuje Ze spárů démonů - mě hodně zaujal.

 

V poslední letech se stává trendem pořádat různé "ekumenické" (mezináboženské)  modlitby a setkání. Myslím, že i z tohoto příběhu jasně vyplývá, co stojí v pozadí těchto duchovních akcí...

Mám rád muslimy a za svůj život jsem se bavil s několika desítkami z nich - často mi jako lidé "sednou" mnohem více než Evropané - lidé z našeho civilizačního okruhu. Tito muslimové obvykle moc nezapadali do šablon, do kterých jsou zařazováni skrze různé média nebo sdělovací prostředky. I když  mezi nábožensky radikálně orientovanými muslimy určitě existují  mnohé výjimky, tak například z různých cestopisů nebo zkušeností mých známých vím, že se mnoho muslimů na blízkém východě nebo v Iránu jeví Evropanům jako velmi pohostinní a přátelští lidé - Co se ale týče samotného islámu a ideologie, která z něj na Západě i v arabském a obecně muslimském světě vyvěrá, už tomu tak bohužel není. Islám, respektive jeho radikálnější odnože a ideologie, kterou fundamentalisticky orientovaní muslimové zastávají - často slouží jako nástroje k šíření zla a nenávisti a to obzvláště od druhé poloviny 20. století, kdy v islámu co do vlivu i početnosti nabývají různé bojovné, militantní frakce a skupiny.

Osobně mám za to, že křesťanovi, který poznal lásku Ježíše Krista, by mělo být zřejmé, že snahy o ztotožnění islámského boha Alláha se Stvořitelem tohoto světa - Bohem, kterého známe z Bible je naprosto zcestná. Křesťan by ale i tak neměl mít nic proti kontaktu, komunikaci a rozhovorům s lidmi hlasícím se k jiným naboženstvím. Osobně muslimy respektuji a můžu říct, že je mám rád. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy někteří lidé začnou směšovat či zaměňovat křestanského Boha - Boha Stvořitele - s různými "bohy" - démony z jiných náboženství...

 

1.Kor. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.

  • 1. Kor. 22 - 23 Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství,

 Řim. 1:16 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.

 

Ze spáru démonů - zveřejněno se svolením Křesťanské misijní společnosti

Marek 33:17-18 Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí -li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce...Mk (16,17-18)

Jako malý chlapec vyrůstající v muslimské rodině v turecké Ankaře jsem měl velký hlad po Božích věcech. Už jako dítě jsem chtěl vědět o Bohu více. Praktikoval jsem islám tak, jak mě tomu naučili: Modlil jsem se pětkrát denně a každý pátek jsem chodil se svým dědečkem do mešity. Jednou v době, kdy mi bylo asi deset roků se stalo, že mě dědeček napomenul za to, že jsem v mešitě dal najevo své pocity. Ten den se ve mně něco zlomilo a trvalo mnoho let, než se toto zranění zahojilo. Když mi bylo třináct, moje rodina emigrovala do Spojených států amerických. Protože jsem tam nikoho neznal a cítil jsem se osamělý, ještě více jsem se ponořil do náboženství. Dělal jsem všechno proto, abych zaplnil vnitřní prázdnotu. V době kolem mých patnácti či šestnácti let, kdy prázdnota v mém nitru stále přetrvávala, jsem začal víc přemýšlet nad tím, co vlastně dělám. Z koránu jsem se naučil nazpaměť arabské modlitby, které jsem pětkrát denně odříkával, ale protože jsem mluvil turecky a anglicky, pořádně jsem tomu, co říkám, nerozuměl. Dělal jsem to jen jako svou náboženskou povinnost. Stále dokola se opakující modlitby mě zanechávaly prázdného. Tento vnitřní stav zesílil vždy hlavně po pátečních modlitbách. Modlitby byly plné nenávisti. 

Začal jsem si klást otázku odkud se taková nenávist bere. Vždy byla součástí poselství islámu. Už v dětství jsem slýchával nenávistná slova vůči křesťanům, a protože jsem byl Turek, také především vůči Arménům a Řekům. Pak ale jednoho dne, když jsem byl zrovna na polední páteční modlitbě v islámském centru v Baton Rouge v Louisianě, byla v mešitě kázána velká nenávist vůči Americe a Izraeli. V ten den jsem se rozhodl, že už do mešity chodit nebudu. Hledal jsem pokoj a lásku a tato nenávist nebyla v životě tím, po čem jsem v životě toužil. Byl jsem rád, že můžu žít v Americe a nerozuměl jsem tomu, jak zde ostatní můžou žít a přesto tuto zemi tak nenávidět.

Přestal jsem tedy chodit do mešity, přestal jsem se modlit a praktikovat islám. To však nevyřešilo prázdnotu v mém srdci - ta stále zůstávala. Protože jsem byl teenager a toužil jsem mít přátele, začal jsem chodit po večírcích, kouřit marihuanu, brát drogy a pilulky extáze. Bylo to šílené období. 

Takto jsem žil několik let až do jedné noci, kdy jsem si uvědomil, že tento způsob života není to, co jsem hledal. Hluboko v srdci jsem najednou věděl, že žiji v hříchu. Tehdy jsem neměl nejmenší potuchy o spasení. V islámu se vyučuje o hříchu a pekle, ale ne o spasení. Podle islámu si musíte vždy svou spásu zasloužit, ale nikdy si nejste dostatečně jisti, jestli jí dosáhnete. Proto jsem si myslel, že jsem se dopustil neodpustitelného hříchu a skončím v pekle. 

Přestože jsem se poté už nikdy nevrátil k užívání drog, zápasil jsem mnoho let s démony, kteří se mě ve spánku snažili zadusit nebo s démony, kteří po mně skákali a zatínali do mého těla drápy. Z toho všeho jsem pociťoval nesnesitelnou fyzickou bolest. Měl jsem také nečisté sny.  Pod vlivem drog jsme kdysi viděli a dělali mnoho divných věcí, kterými jsme se otevřeli démonům. A s nimi jsem ted měl co do činění. 

Snažil jsem se svůj život změnit. V náboženství se o obnovu snažíte sami. Proto jsem se snažil, abych se stal dobrým člověkem a žil dobrý život. Získal jsem stipendium na vysokou školu a vrhl jsem se do studia. Nic však nemohlo zaplnit mou prádnotu.

Na vysoké škole jsem potkával lidi, kteří se snažili se mnou sdílet evangelium. Má mysl bývalého muslima s tím, co mi říkali, bojovala, protože jsem byl vyučován v tom, že Ježíš ve skutečnosti nezemřel na kříži ani není Boží syn. Moje hlava vznášela argumenty, ale moje srdce bylo tak hladové po Bohu! Kvůli všemu v čem jsem byl vychováván jsem najednou jakoby uvízl v pasti. Přešlo mnoho času, kdy mi Bůh žehnal skrze sny, vidění a přátele, kteří mi zprostředkovávali Ježíšovu lásku. Po mnoha letech mě nakonec můj spolubydlící vedl k vydání se Pánu. Během následujích měsíců došlo v mém životě k radikální změně. Pán mě osvobodil ze všech pout a hněvu. Dříve jsem trpěl nejistotou a strachem. On mě však uzdravoval. Mé modlitební chvíle byly úžasné. Stále jsem se chtěl modlit a číst si Bibli. Také jsem k Pánu přivedl některé ze svých přátel i svou matku a sestru. Otec nejprve nevěděl, co na to říct, ale i jeho se Bůh dotýkal tak zvláštními způsoby, že mu později svůj život vydal i on. 

Ježíš pro mě byl někým naprosto úžasným. Uvědomil jsem si, že na mém životě leželo tolik prokletí. Bůh mě však vysvobodil z mnoha temných a nečistých věcí. Dokonale mě osvobodil od démonského útlaku. Byl jsem plný radosti a vášně pro Boha. Mohl jsem spočinout v jeho lásce a pochopit, že spasení si nemohu zasloužit. Nejde totiž o to, co jsem udělal já, ale o to, co udělal Ježíš, když zemřel, aby zaplatil za můj hřích. Na mně bylo jen, abych to od něj přijal. V listopadu 1995 jsem prožil nadpřirozenou zkušenost, kdy se mi zjevil Ježíš a povolal mne do služby. V tu dobu jsem pracoval v Houstonu v Texasu. I když jsem měl skvělou práci, necítil jsem se spokojený. Říkal jsem si, že musí být něco víc. V Ježíší Kristu jsem našel život, přesto jsem znovu začal pociťovat určitou prázdnotu. Volal jsem k Bohu a on mi poslal velmi působivý sen, ve kterém mi ukázal, jak lidé mého národa umírají kvůli poutům islámu. Cítil jsem, že mě volá, abych jim  řekl evangelium života. Během měsíce jsem opustil svou kariéru, prodal nebo daroval většinu svých věcí a se dvěma kufry se přestěhoval zpátky do Turecka. Neznal jsem tam žádné křesťany ani církve, měl jsem tam jen široké příbuzenstvo. 

Bůh mě však vybavil vším, co jsem potřeboval. Krátce po mém příjezdu mě jedné noci Bůh pokřtil svým ohněm a vyzbrojil pro službu: Přijal jsem dar mluvení v jazycích. Když se tato událost stala biblickým učedníkům, byli schopni konat stejné zázraky jako Ježíš. O několik dní později jsem vložil ruce na jednu muslimskou dívku, která měla na krku nádor velikosti golfového míčku. Vykřikla, že ji má ruka pálí - ucítila Boží oheň - a celý nádor zmizel. Od té doby si mě Pán tímto způsobem použil jako svůj nástroj nesčetněkrát. Nyní je to už čtrnáct let, co sloužím v Turecku kázáním evangelia muslimům, a Bůh mé slovo potvrzuje divy, znameními, zázraky a mnohým přináší ujištění o své lásce, která trvá nyní i navěky. 

Zobrazeno 1214×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio