Jako někdo, kdo se vzdává

Jako někdo, kdo se vzdává

Jednou večer někdo zazvonil. Byl jsem – to se nestává často – sám doma. Otevřel jsem tedy trochu udiven, že by po mně v tak pozdní hodinu ještě někdo něco chtěl. Stál tam dobře oděný, velký a silný pán. Typ: průmyslový ředitel. Sotva mne uviděl, chopil se oběma rukama mé pravice a zavzlykal: „Zachraňte mne! Zachraňte mne!“

„Ten muž je opilý nebo pomatený!“ mínil jsem polekaně. Ale sebral jsem se a zavedl jsem ho do svého pokoje. A pak jsem se dověděl otřesný příběh: Byl ředitelem velkého průmyslového odvětví, váženým mužem. Měl milou ženu, rozkošné děti - krátce všecko, po čem člověk touží jako po pozemském štěstí. Ale – teď přišlo strašné tajemství – jeho otec se stal pijanem a syn po něm zdědil ošklivé pudy. Poněvadž vídal otce často opilého, zošklivil si alkohol. Ale dvakrát nebo třikrát do roka to na něj přišlo jako oheň. Pak musel pít  - nesmyslně pít. Nakonec se většinou mimovolně stočil do postele a prospal dva dny a konečně procitl, hoříc studem, nemocný a zbitý na těle i na duši.

„Zničím si život. Manželka a děti mnou musí pohrdat! A přece musím!“ vzlykal. Právě teď to na něj zase přišlo. Vyběhl jako šílený, aby se opil. A  tu - bylo to jako jediná světlá chvíle v příboji sžíravé vášně – ho napadlo, jaké vnější a vnitřní trápení na sebe zase uvaluje. Chtěl se udržet a nemohl. Tak přišel za mnou. S pláčem seděl ten silný muž přede mnou: „Zachraňte mne!“

Byl jsem otřesen. Každý, kdo toho muže povrchně znal, by jej považoval za nejšťastnějšího člověka na světě. Jaký žal je často ukryt za fasádou úspěchu.

Chytl mne za ruku. „Zachraňte mne!“ Zhroutil jsem se: „Jak bych vás mohl zachránit? Ďáblovy okovy jsou přece příliš silné, než abych je mohl rozlomit. Jak bych to mohl udělat, když vy to nedokážete!“ S nepopsatelně žalostným výkřikem se na křesle zhroutil: „Nic jiného mi nemůžete povědět?“

„Přece!“ řekl jsem. Přece! Měli bychom se podívat po někom silnějším, než je dábel.“ „A kde bych někoho takového našel?“ zeptal se rezignovaně. Překvapilo mne, že neprotestoval, když jsem se zmínil o ďáblu.  Ale kdo jednou tak pocítil moc temnosti, ví, že je dábel, ten „vrah od počátku.“ „Kde bych měl hledat někoho, kdo je silnější než dábel?“ mumlal. Tu jsem řekl jen jedno jméno: „Ježíš!“ Vzpamatoval se. Řekl s dojemným leskem naděje v oku: „Ježíš! - Míníte to vážně?“ Přikývl jsem. A pak jsme poklekli a vzývali Ježíše, Ježíše, který ničí Satanovy skutky, Ježíše který je silnější než Satan. Ó, nebyla to slavnostní liturgická modlitba. Bylo to jak říká žalmista: „Z hlubokosti volám k tobě Pane!“

Od toho dne byla moc ďábla zlomena. Byly ještě kruté boje. Byly i porážky, které zahanbovaly ještě mnohem víc než dřív. Ale – pouta byla zlomena. Když jsme se později jednou potkali – stali jsme se mezitím přáteli – řekl: „Ani netušíš, jak jsem ohrožen. Bez Ježíše bych byl v okamžiku ztracen. Proto se musím denně poroučet do jeho rukou. Každé ráno jej vzývám. A modlím se – neposmívej se mi – se zdviženýma rukama.“

„Proč?“ „Ach, to jsem jednou viděl v poli! Po tvrdém boji se tam vzdala četa nepřátel. Bylo úchvatné vidět, jak všichni odhodili zbraně a běželi s námi se zdviženýma rukama. Tu jsem si pomyslil: Tak tedy vypadá naprostá kapitulace. A hle! Tak cele bych se chtěl odevzdávat Ježíši. Každý den běžím se zdviženýma rukama, slabý a bezmocný, do jeho zachraňující náruče. Jenom tak, ano, jenom tak mohu ještě žít.“

Z knihy - Zpověď u Verdunu, Autor: Wilhelm Busch