Jenom pomlčka...

Nad Bodamským jezerem září stříbrné světlo.
Poznal jsem na svých cestách mnoho nádherných jezer. Ale tuto podivuhodnou stříbrnou zář jsem našel jenom na Bodamském jezeře.
Wasserburg je poloostrov, který se zařezává do jezera jemným obloukem. Je tam jedno přístaviště za druhým. Hemží se to lázeňskými hosty a z hostinců zaznívá rádio.
Těsně u břehu je tam však také malý starý kostel. A kolem něho je na břehu rozložen hřbitov.
Je tu docela ticho. Na hrobech září červeně, modře a žlutě květy. Mlčky jdeme řadami dřímajících až k nízkému, zelení obrostlému plotu s cimbuřím, který uzavírá hřbitov vůči jezeru.
Kameny jsou rozehřáty sluncem. Je to milé - položit ruce na okraj zdi a pozorovat stříbrný lesk. Je naprosté ticho. Jenom docela tiše se vlnky rozrážejí o kameny. Vedle mne stojí má průvodkyně, diakonka. Dovedla mne na toto divukrásné místo. Zná je od mládí, protože nedaleko stojí její rodný dům. Najednou ukazuje dolů do vody a říká: "Tady se rozhodlo o mém životě!"
Dívám se do průzračné vody. A vidím něco zvláštního: Leží tu staré náhrobní kameny. V dřívějších dobách, když někdo potřeboval místo pro nové hroby, shodil zřejmě staré kameny do jezera. Tak tu teď spočívají mezi kamením u břehu. Když je voda klidná, můžeme ještě číst nápisy.
A diakonka vypráví: "Tu jsem jednou stála jako mladé děvče. Můj pohled sklouzl na jeden z náhrobních kamenů. Jméno bylo zvětralé, ale čísla let se ještě dala přečíst: 1789 - 1821. A tu mne najednou napadlo: Ta pomlčka mezi dvěma čísly - to byl celý lidský život! Nic víc náš život není! Pomlčka mezi čísly - tak málo! A tu mi došlo, jakou máme odpovědnost - úžasnou odpovědnost, něco z této ubohé pomlčky udělat... Ano, tu jsem odevzdala svůj život Spasiteli, a rozhodla jsem se postavit tento svůj malý život do jeho služby. Tak jsem se stala diakonkou..."
Po čtvrthodince jsme se procházeli po přístavišti, kde panovalo veselé hemžení lázeňských hostů. Trápila mě myšlenka: "Vědí vlastně, co je jejich život? Pomlčka mezi dvěma čísly. Co z této pomlčky udělají?"
A já sám? Pochopil jsem, že je to něco docela velikého, když Bůh z této ubohé pomlčky něco udělá "ke chvále své slávy".

Wilhelm Busch, Zpověď u Verdunu