Moje cesta domů - návrat do ŘKC

16. 1. 2019 23:11
Rubrika: Nezařazené

Nedávno jsem sepsal spíše stručnější analýzu vývoje důvodů, proč jsem se rozhodl vrátit do ŘKC - vzhledem k tomu, že jsem tu v době od roku 2011 až do 2015 notně přispíval a byl velmi aktivním členem Signálů - považuji za správné a dobré, vyjádřit se k mému návratu do ŘKC.

 

Moje cesta zpět domů" - návrat do katolické církve, aneb co se nechvěje, není pevné - v mém případě asi i třese - aby mohlo aspon zčásti popadat i to špatné:) Vzhledem k tomu, že se mě někteří lidé ptali a ptají, jak je možné, že jsem se plně "vrátil" do katolické církve - odpovím ted a použiji verzi, kterou jsem původně napsal jen pro některé přátele a lidi, které znám více...upozorňuji, že se jedná o asi půl roku starou věc. A sám tady v Izraeli vidím a silně si uvědomuji, že potřebuji nové obrácení, i když asi jiného typu..

Dlouho jsem váhal, jestli vůbec vysvětlovat, sdělovat důvody, proč jsem se po nějakém období stráveném v nekatolickém prostředí, vrátil do své rodné církve. Vysvětlit to totiž stejně nelze – protože se jedná o záležitosti spojené s mou osobitou cestou, mou osobností a nastavením. Rozmazávat něco, na co nejsem nějak hrdý, se mi příliš nechtělo. Až účast na jedné ekumenické akci, kde bylo zastoupeno vícero různých církví, mi jasně napověděla, že by určité osvětlení nebylo na škodu. Když se mě na akci pořádané před katolickým kostelem ptalo asi pět lidí z evangelikálního prostředí, jestli jsem katolíkem, nebylo mi to úplně příjemné. Odpovídat jednou větou na tak komplexní a složitou otázku není jednoduché.

Vysvětlit v plné míře, proč jsem se rozhodl pro návrat nelze ani tady. Jednalo se ale o velmi postupný a pozvolný proces a jen jeden člověk o mých záměrech a myšlenkách věděl téměř po celou dobu. Působily na mně v tomto směru desítky faktorů z různých oblastí života – můj vnitřní duchovní život, četba Bible, setkávání s lidmi, četba knih, poznávání katolické nauky, vyhlášení a deklarace papežů, různé duchovní působení a signály a v neposlední řadě hlavně poznání sebe sama - vlastní hříšnosti a nedokonalosti a také mnoho jiných faktorů, o kterých se tu stejně nebudu moci rozepsat do detailů. Osobně jsem byl jak při odchodu, tak při návratu vždy zcela přesvědčený, že činím správnou věc, která je v souladu s prvotní Boží vůlí. Více ale tuto myšlenku rozvedu až v úplném závěru.

Začal bych tím, že jsem se do katolické církve narodil. A odešel jsem až téměř v 26 letech na dobu zhruba pěti let. I během tohoto období jsem ale čas od času navštěvoval mše svaté a účastnil jsem se různých katolických akcí a jeden můj známý – specialista na církevní právo říká, že jsem v konečném důsledku fakticky nikdy katolíkem nepřestal být. Je ale zřejmé, že já ani drtivá většina lidí to tak nevnímala a nevnímá.

Pár dnů před pětadvacátými narozeninami jsem na Slovenku na Campfestu zakusil Boží dotek – cítíl jsem, že mnou uvnitř prochází oheň – oheň lásky, bylo to to nejkrásnější, co jsem v životě zažil – jasně, celou svou bytostí – tělem, duší, duchem jsem mohl vnímat, cítit – Romane, já tě miluju a přijímám tě takového, jaký jsi a vše Ti odpouštím – absolutní katarze. Trvalo to vlastně tři dny a lidskými slovy nejde popsat, co jsem prožil, protože je to nepopsatelné. Pocítil jsem na vlastní kůži, kým je Bůh a jak miluje člověka – a pak jsem řekl Bože, já Ti vydávám svůj život. Byl to dar z milosti – Bůh mě vytrhl z mých svévolných stezek a začal se mnou jednat.

Protože jsem předtím v Boha ani v Ježíše vlastně pořádně nevěřil - mé smyšlené výplody a karikatury Boha, které jsem si na základě pokřiveného světa a zla v něm vytvořil, mě společně s mnoha dalšími faktory dovedly k nevíře v Ježíše. To se ale tehdy naprosto změnilo – najednou jsem plně věděl a měl absolutní jistotu, že Bůh je a že mě miluje více, než kdo jiný a chtěl jsem se mu přiblížit. I když jsou dnes na Campfestu nejvíce zastoupeni katolíci a je jich tam většina, tehdy byl vzájemný poměr více vyvážený. Díky tomu jsem si vůbec poprvé uvědomil, že je Boží milost naprosto všude i mimo katolickou církev. Začal jsem se proto zajímat o jiné církve a také jsem je začal navštěvovat. Nechápal jsem tuto obrovskou diverzifikovanost a snažil jsem se jí porozumět. Líbilo se mi pojetí duchovního života v evangelikálních církvích - společná četba Bible a modlitby, které jsem do té doby v takové míře neznal. Vnímal jsem, že mi tyto skupinky notně napomáhají pro lepší život a navíc jsem prahl po poznávání a zakoušení Boha a jeho lásky, kterého se mi v té době dostávalo nejvíce právě v evangelikálním prostředí. Protože jsem byl úplně na počátku mého duchovního života – nehleděl jsem nalevo, ani napravo – prostě jsem chtěl Boha poznávat více a co nejrychleji. Rozvíjení osobního vztahu s Bohem, jak po individuální stránce, tak ve společenství s dalšími lidmi, se mi v tomto období jevilo snazší a rychlejší mimo katolické společenství, což byl možná rozhodující faktor, který mě tehdy přivedl k rozhodnutí setrvávat mezi evangelikály. V katolickém prostředí jsem se v tomto počátečním období, kdy jsem prahl po Bohu a byl jsem v prvotní lásce, cítil do určité míry svázaný – nebo asi lépe řečeno – nenašel jsem pochopení pro mé touhy a způsob spirituality. Mrzelo mě sice hodně, že ztratím nebo se významně naruší vztahy s mnohými lidmi, ale při mém tehdejším pojímání duchovního života jsem byl naprosto přesvědčený o nezbytnosti tohoto kroku. Bůh mě začal postupně vytahovat z různých zlých návyků a naplňoval nejrůznější prázdné nádoby uvnitř mého nitra, abych byl a mohl se cítit milovaný, přijatý, cenný, hodnotný, spokojený sám se sebou, dostatečný sám v sobě a mnoho dalšího. Tento proces samozřejmě pokračuje i v mnohých jiných oblastech, a tak v současnosti vím, že jsem každým dnem s Bohem v jistém smyslu silnější a blíže pokoji – Shalomu – nebo-li plnosti, který pro nás lidi původně zamýšlel, ještě než zhřešili Adam s Evou v ráji.

A právě tato má cesta za Bohem, za Ježíšem mě přiměla vrátit se plně do katolické církve – Když jsem Boha hledal v té vší počáteční radikální syrovosti, neohlížel jsem se nalevo ani napravo, hleděl jsem jen k ideálu, dokonalosti, která je jedině v Bohu samém. Byl jsem zamilovaný, Bůh mi denně dával zakoušet neuvěřitelně silně své dotyky a nic jiného jsem v tom období moc nehledal. Žil jsem takový „svatý“ život. V určitém období jsem si nedal ani pivo, sloužil jsem, kde jsem mohl – mládež, víkendovky, organizování chval, různé výjezdy, dobrovolnické aktivity - hodně jsem se modlil a postil, obrážel jsem kdejaké křestanské akce a hřešil jsem jen velmi málo a Bůh se mi dával poznat, jak to jen šlo a samozřejmě, že se mi to celé velmi líbilo. Tato etapa „zamilovanosti“ ovšem trvala jen tři až čtyři roky - první rok hned po obrácení byl totiž všelijaký, protože jsem poznával, co to vlastně křesťanství je.

Domníval jsem se, že to, co provádím, je to nejlepší, co může být a říkal jsem si, že kdyby ostatní byli aspoň z pětiny takový jako já, vypadal by svět naprosto jinak. Ve skutečnosti ale byly mé představy v mnohém velmi zkreslené a vůbec nevycházely z reality. Jednalo se ale zároveň o období nezměrné radikality, kdy mě Bůh skrze projevovaní lásky vybavil pro další život a doplnil a naplnil některé „vnitřní nádoby“ nezbytné pro další život a službu.

V další etapě, která začala asi před čtyřmi lety, mi už Bůh zjevoval svou lásku jen velmi málo. Mnoho věcí v mém životě se začalo postupně měnit a sám sebe jsem začal poznávat v naprosto v jiném světle – mnohé problémy, krize, těžkosti, pády mi umožnily poznat sama sebe v reálnější podobě, takže jsem začal postupně v mnohem větší míře přijímat také slabosti a nedokonalosti jiných a tento proces vlastně pokračuje až do dnešního dne a samo sebou bude pokračovat až do mého odchodu na věčnost.

Bůh zkrátka začal měnit mé postoje, názory na mnohé oblasti života, pojetí církve, vztahy k lidem, míru svobody a otevřenosti, kterou mám v mnohých oblastech života. Najednou jsem si mohl uvědomit, že když mi mamka řekla jako malému klukovi o Bohu a já v Něj uvěřil, mělo to obrovskou váhu. Stejně tak náboženství, skaut – modlitby kolem stromů za ranního rozbřesku a za tmy, to vše mělo spíše pozitivní vliv a utvářelo mě. Bez toho všeho bych se možná k Bohu, k životu a skutečné lásce nikdy nedostal. Najednou jsem začal chápat, že láska neprosazuje za každou cenu svou, že se člověk stejně může plést. Ustoupilo černobílé vidění světa. Pochopil jsem nejen hlavou, ale snad alespoň trochu i srdcem, že láska nerozděluje, ale spojuje.

Když jsem si četl Korintským 13, nebyl jsem si jistý, jestli se v mém vztahu ke katolické církvi, před lety neprojevili některé mé negativní stránky - 4 Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; 5 není hrubá, nehledá svůj prospěch, nehledá své stezky, není vznětlivá, nepočítá křivdy, 6 není škodolibá, ale raduje se z pravdy; 7 všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.

Můj odchod se stal součástí mé osobité cesty, podmíněný mou osobností, temperamentem, mentalitou, různými zatíženími, ale i charakterem. Navíc do tohoto rozhodnutí vstupoval i faktor způsobu přijímaní Boží lásky – jak v jedné ze svých publikací píše známý katolický kněz a řečník Richard Rohr – v úvodních fázích života s Kristem může být pro nově obrácené přitažlivé a naplňující zakoušet Boha v rámci evangelikálních společenství, to se ale v pozdějších fázích chození s Bohem začíná měnit ve prospěch katolické církve. Nakonec i II. Vatikánský koncil a i sám papež František, který jde ve svých závěrech ještě dál, v jednom ze svých dokumentů předkládá, že jednotlivé církve a denominace se svými důrazy a přednostmi by si měly být vzájemně darem. A já jsem rád, že jsem díky ekumenickému zaměření mohl některé tyto důrazy - dary absorbovat do svého nitra. Jsem také rád, že těmto lidem, společenstvím rozumím, vím, jak přemýšlí a z jakých pohnutek jednají a dělají věci způsobem, jakým je dělají.

Pokud mám článek shrnout a ukončit, oddělil bych ve vztahu k Boží vůli a mému odchodu dvě záležitosti – absolutní Boží vůli a reálně-relativní. Vnímám, že v absolutní rovině –jsem dokonalou Boží vůli porušil a také jsem se mnohdy cítil provinile kvůli tomu, že opouštím lidi, přátele, prostředí, ve kterém jsem vyrůstal – ale v době, kdy jsem byl v první lásce a život a mnohé jeho aspekty jsem nahlížel mnohem více jednostranně, se mi odchod jevil jako správné rozhodnutí.
Reálný svět s přítomností zla a všemi jeho pokřivenostmi a nedokonalostmi, mé vlastní nastavení se všemi mými charakteristikami a zatíženími a dále také fakt, že díky rozdělení Církve jsou v jejích jednotlivých částech různé důrazy a přednosti a také značná rozrůzněnost způsobů spirituality lidí, které se přenáší do jednotlivých církví, kde se do značné míry sdružují lidé s podobným nastavením – to vše i některé další záležitosti mě nakonec přivedly ke krokům, které bych dnes nejraději pominul. Na druhou stranu jsem si ale vědom, že mě různá prostředí umožnila vstřebat různá požehnání, které bych za prodlívání jen v jedné církvi nikdy nezískal. Sám pak doufám, že jsem vzhledem k mému aktivnímu přístupu, mohl být požehnáním tam, kde jsem přišel. Nakonec spatřuji i pro tuto mou svébytnou cestu jako klíčové, že vše, co se v životě křestana děje – napomáhá věřícímu dobrému.

Zobrazeno 1553×

Komentáře

MarunKa1

Děkujeme Prodi za upřímné, povzbudivé sdílení. Dlouhé články se mi nikdy nechtějí číst, ale toto nenudí. Ať Tě Pán stále vede a necháš(áme) se vést.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio