Škoda každé rány, která padne vedle aneb Bůh a my

4. 11. 2010 20:33
Rubrika: Nezařazené

Minulý týden jsem se zúčastnil jedné konference, kde se mimo jiné na jedné přednášce okrajově řešila i výchova dětí dnes a v minulosti v souvislosti se současnými civilizačními trendy a standardy (možná bych řekl spíše manýry) a tím, kam se celá tato nesmírně důležitá oblast pro formování dětských a následně i dospělých osobností a charakterů ubírá. Dnes, při následném čtení Přísloví a v něm zmíněné výzvě krále Šalamouna  (ten, který si poté, co mu Bůh nabídl splnění jakéhokoliv přání,  přál, aby ho Bůh obdaroval co největší moudrostí) k nezbytnosti a dokonce bych řekl až k vyzdvihování celkové prospěšnosti  fyzických trestů pro neposlušné dospívající synky, se mi ihned vybavil příběh z oné přednášky, který by se mohl stát exemplárním příkladem toho, jak to je s výchovou dětí v dnešní době a jaké úskalí tyto nové, do značné míry liberální, trendy přináší.

 

Přísloví 23,13-14

 

Nepřipravuj chlapce o trest. Nezemře, když mu nabiješ holí. Nabiješ mu holí a jeho život osvobodíš od podsvětí.

 

Tenhle verš ve mně zase okamžitě evokoval známý citát, taktéž se týkající výchovy - Škoda každé rány, která padne vedle - ale chtěl jsem k této myšlence zjistit více informací, proto jsem jej zadal do Googlu a na stránkách www.vira.cz jsem narazil na naprosto úžasný, ale hlavně opravdu hluboký příběh - povídku od Philippa Guleyho, který s celou tématikou velmi úzce souvisí...takže -

 

Škoda každé rány, která padne vedle

povídka
(Phillip Gulley)

Škoda každé rány, která padne vedle Když jsem byl malý, měli jsme starého souseda, který se jmenoval doktor Gibbs. Vypadal úplně jinak než všichni lékaři, co jsem kdy poznal. Pokaždé, když jsem ho viděl, měl oblečenou džínovou kombinézu a na hlavě slamák se zeleným plastikovým kšiltem. Hodně se usmíval; byl to úsměv, jenž se hodil k jeho klobouku – starý, pokřivený a obnošený. Nikdy na nás nekřičel, že si hrajeme na jeho zahradě. Pamatuju si ho jako člověka, který byl mnohem milejší, než dané okolnosti vyžadovaly.

Když doktor Gibbs zrovna nezachraňoval životy, vysazoval stromy. Jeho dům totiž trůnil na čtyřhektarovém pozemku a jeho životním cílem bylo proměnit ho v les. Ten dobrý lékař měl pár zajímavých teorií ohledně pěstování rostlin. Pocházel ze zahradnické školy, jež se řídí heslem "škoda každé rány, která padne vedle".

Nikdy své nově vysazené stromky nezaléval, což zcela odporovalo konvenční moudrosti. Jednou jsem se ho zeptal, proč. Řekl, že zalévání rostliny kazí, a pokud je zaléváte, každá následující generace stromů bude vždy o něco slabší. Takže se s nimi nesmíte mazlit a ty neduživé musíte co nejdřív odstranit.

Mluvil o tom, jak zalévání stromů vede k mělkým kořenům a jak stromy, které nikdo nezalévá, musí při hledání vláhy prorůstat svými kořeny hluboko do země. Pochopil jsem ho tak, že bychom si měli hlubokých kořenů vážit. Takže své stromky nikdy nezaléval. Zasadil doubek, a místo aby ho každé ráno zalil, praštil do něj srolovanými novinami. Plesk! Bouch! Prásk! Zeptal jsem se ho, proč to dělá, a on mi odpověděl, že proto, aby mu strom začal věnovat pozornost.

Doktor Gibbs odešel na věčnou slávu pár let poté, co jsem opustil domov. Tu a tam jdu kolem jeho domu a dívám se na stromy, které jsem ho viděl sázet před nějakými pětadvaceti lety. Teď jsou silné jako skála. Velké a robustní. Tyhle stromy se ráno probudí, zabuší se pěstmi do hrudi a dají si černou kávu bez mléka.

Před několika lety jsem vysadil pár stromů. Celé léto jsem jim nosil vodu. Stříkal jsem je. Modlil jsem se za ně. Nad celými těmi devíti metry. Dva roky rozmazlování mi vynesly stromy, které čekají, že je někdo bude dnem i nocí obskakovat. Kdykoli zavane studený vítr, začnou se třást a drkotat větvemi. Padavky.

S těmi stromy doktora Gibbse to je divné. Protivenství a strádání jim zřejmě prospěly tak, jak by to pohodlí a bezstarostnost nikdy nedokázaly.

Každý večer jdu před spaním zkontrolovat své dva syny. Stojím nad nimi a dívám se na jejich drobná tělíčka, na to, jak se uvnitř nich zvedá a klesá život. Často se za ně modlím. Většinou se modlím za to, aby měli snadný život. "Ušetři je utrpení, Pane." V poslední době si však myslím, že je načase, abych svou modlitbu změnil.

Má to co dělat s nevyhnutelností studených větrů, které nám dokážou proniknout až do morku kostí. Vím, že se mé děti setkají s utrpením, a moje modlitby, aby se tak nestalo, jsou naivní. Vždycky někde vane studený vítr.

Takže hodlám svou večerní modlitbu změnit. Protože život je drsný, ať už si to přejeme, či nikoli. Místo toho se budu modlit, aby kořeny mých synů prorostly do hloubky a oni tím pádem mohli čerpat sílu ze skrytých zdrojů věčného Boha.

Příliš často se modlíme, abychom to v životě měli jednoduché, avšak tyto prosby bývají jen zřídkakdy vyslyšeny. To, za co se potřebujeme modlit, jsou kořeny sahající hluboko k Bohu, aby nás to - až se spustí déšť a zafouká vítr - od něj neodtrhlo a neodneslo někam pryč.

 

Co myslíte, jak silné budou nádcházející generace v naší euroatlantské civilizaci ???

Zobrazeno 2089×

Komentáře

Logen

No nebude to žádná sláva, protože dnešní lidé jsou už docela přešlechtění a zmlsaní...

Někdy pár ran rákouskou při výchově dětí určitě pomůže více, než složité sofistikované rady psychlogů...

Jinak pěkný příběh...:-)

zirafa

Hm, takže myslíš, že je dobrý vychovávat děti podle toho příběhu?
Nezalévat je pozorností, každé ráno místo pusy, chvíle zájmu a podpory dát ránu novinama, aby si nás vůbec všimly, a ty neduživé co nejdřív odstranit?

Zkusím to napsat jinak: Každý večer jdu před spaním zkontrolovat našeho syna. Stojím nad ním a dívám se na jeho drobné tělíčko, na to, jak se uvnitř něj zvedá a klesá život. Často se za něho modlím. Většinou se modlím za to, aby měl dobrý život. "Dej, abychom ho dobře vychovali a žehnej celé naší rodině, Pane." Doufám, že si to Bůh nějak přebere.

Nevychovávám dlouho, tak nechci mít patent na rozum. Ale bojím se přílišné tvrdosti, která vychová lidi bez citu a lásky. Stejně tak se bojím, že příliš rozmazluju. Každý den vidím, že výchova není žádná sranda a že na to sama prostě nemám. A rozhodně bych s tím nebyla tak rychle hotová jako ten příběh.

I když se závěrem příběhu souhlasím, myslím, že prostě rány novinama k hlubšímu zakořenění v Bohu nevedou.

svíce

Ne rákoska,ale láska a trpělivost daj zapustit hluboké kř. kořeny.
Já bohužel poznal spíš tu rákosku a nikomu bych to nedoporučoval..

Prodi

Máš pravdu v tom, že tento první článek není úplně vyvážený, chtěl jsem napsat původně jen jeden - druhý příspěvek, ale když jsem narazil na ten příběh od Guleyho, tak jsem si řekl, že ho tu musím hodit zvlášt, protože by to jinak bylo moc dlouhé a ten zbytek - to nejdůležitější, že dopíšu pozděj... jen jsem chtěl zmínit okolnosti, které mě vedly k tomu, že jsem povídku našel...

Co chci říct na úvod, že i Bůh, i když člověka miluje nadevše, připouští NĚKDY (nebo spíš dopouští) v jeho životě zlo nebo nepříjemné zkoušky, to ale proto, aby k němu mohl člověk ještě víc přilnout...ano, láska, trpělivost jsou tím vůbec nejdůležitějším, bez toho se nikdo nemůže obejít...ale opravdová láska taktéž podle mě znamená, že umím na záležitosti nebo skutky, které by někomu, za koho zodpovídám(což je v tomto případě dítě, které ještě není schopno samo za sebe zodpovídat a plně rozpoznat, co je zlo a co dobro),které mohly ublížit, říci NE a v rámci nápravy a "přivedení na správnou cestu" si třebas i pomoci těma novinama nebo pohlavky...vždy tam ale musí být určitá rovnováha, nic se nesmí přehánět - trest musí odpovídat míře provinění...

pokud toto v případě potřeby nedělám, tak to není pravá láska, ale zpronevěra...protože dítě nakonec získá dojem, že si může dělat, co se mu zlíbí...pravá láska mu musí umožnit, aby si uvědomovalo mantinely, za kterými už ubližuje druhým a tím pádem i samo sobě a získává tak nebezpečné návyky do svého dospělosti..

tento první článek je zkrátka jen reakcí na současné výchovné trendy v Evropě, kdy rodič ani učitel nemá za žádných okolností právo "dotknout se dítěte", což je zase druhým extrémem k neopodstatněnému a ničím neoprávněnému ubližování, které může mít možná stejně špatný vliv jako ono neopodstatněné ubližování dítěti...

Znám hodně lidí, kteří dostali takovu výchovu, že si mohli dělat, co chtěli, co si umanuli a rodiče se jim ani moc nevěnovali a dopadli všichni fakt dost špatně...

myslel jsem, že z celkového kontextu příspěvku, ve kterém zabírá povídka valnou většinu a jejího jasně převažujícího poselství, si nikdo nebude myslet, že bych podporoval neopodstatněné ubližování, což ale dle zde uvedených příspěvků moc nevypadá

Povídka se totiž dá přeneseně chápat i tak, že pokud nenechám na někoho působit i tvrdší vlivy a bude se mít neustále jen jako v bavlnce, tak to nakonec nebude k jeho prospěchu...viz ale druhý příspěvek...tam to rozvíjím více...

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio