Jak moc duchovním člověkem jsi? Proč lidé neuznávají SZ?

Zůstává pro mě otázkou, proč mnozí lidé odmítají Starý zákon. S odmítáním SZ jako celku jsem se už mezi věřícími setkal mnohokrát. Mnoho válek, zabíjení, krve, utrpení, drsnosti. Ano, je pravda, že mnoho z toho se tam v různých kontextech vyskytuje, ale jinak s jeho zavrhováním vůbec nesouhlasím - právě tam člověk může najít mnoho inspirace, jak žít duchovním životem a zjistit - co to je život s Bohem, co je to pokání, co je to láska k Bohu a co to znamená ho poslouchat a mít ho na prvním místě, až někdy člověk musí zahanbeně zalitovat toho, že tak sám nečiní. Na lidech ve SZ se mi líbí, že žili v jakési opravdovosti a nechyběla jim duchovní hloubka. To samozřejmě vůbec nechybělo ani lidem v NZ, ale podání SZ je jiné - charakter výkladu je odlišný, je více příběhový a má svou sílu - zkrátka i v tomto ohledu k sobě SZ a NZ patří...A NZ je, jak řekl sám Ježíš, naplněním SZ. Mt 5,17 - Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo proroky. Nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.

Kdysi jsem slyšel řečnickou otázku -

Řekni mi kolik času trávíš s Bohem a já ti řeknu, jak moc duchovním člověkem jsi. Nezáleží na kolik nějakých setkání jsi šel, na tom kolik máš talentu, kolikrát jsi něco přednášel nebo o čem jsi mluvil na spolču nebo kolik jsi vytvořil nahrávek s písničkami..ale řekni, kolik času trávíš ty sám s Bohem a já ti řeknu, na kolik jsi spirituální...

Jak prožívali spiritualitu lidé v SZ - Bůh pro lidi (pro mnohé z nich) v SZ byl především úplnou - absolutní autoritou, ne částečnou - kdy je to tak, že Bůh sice ano...ale z toho, co po mě chce, budu dodržovat jen to, co se mi chce nebo není příliš bolestné...a ostatní záležitosti, které se mi nelíbí, už poslouchat nebudu - to platilo pro dřívější dobu a dneska už to neplatí, protože je jiná doba...právě tento přístup je ale označován v SZ jako svévolný - snaha po bohorovnosti, nepodřízení se Bohu, hřích..neznamená to, že se ti, kteří uznávali Boha jako absolutní autoritu, vůbec kdy stali dokonalými, ale měli nastavenou určitou "latku následování", díky čemuž se v duchovní oblasti mohli dostávat stále výš - a v případě každého pochybení se mohli vrátit k Bohu a litovat každého svého provinění...čímž se samozřejmě  jejich osobní spiritualita, zbožnost a provázanost jejich každodenního života s Hospodinem jenom navyšovala, rozvíjela..

Velmi mě překvapilo, když jsem četl například Nehemjáše -9, 1-3

• Dvacátého čtvrtého dne toho měsíce se Izraelci shromáždili k postu v žíněných rouchách a s prstí na hlavě .
• ²Izraelovi potomci se oddělili ode všech cizinců. Stáli a vyznávali své hříchy i nepravosti svých otců.
• ³Povstávali ze svých míst, když četli čtyřikrát za den z knihy Zákona Hospodina, svého Boha, a čtyřikrát se vyznávali a klaněli Hospodinu, svému Bohu.

V době, kdy se Izraelité dostali do zajetí, tak se ti, kteří zůstali v okolí Jeruzaléma a nebyli odvlečeni, sjednotili  pod Nehemjášem - vysokým úředníkem židovského původu, který ale ve vyhnanství slouží u krále Artaxerxe...ale když je ho potřeba, neváhá a opouští vysokou pozici u jedné z nejmocnějších světových říší té doby a vrací se do Judeje, aby vedl opravu jeruzalémských hradeb, což bylo nutným krokem k obnově Jeruzaléma a potažmo i k obrodě celého národa... A Židé - nejenže litují svých vlastních hříchů, ale litují i toho, čím se proti Bohu provinili jejich otcové...

Cítili se tak špatně, provinile - a tak silně milovali Boha a měli ho jako nejvyšší - absoutní autoritu, že litovali i vin svých otců. V dnešní době se mi zdá, že je tomu přesně naopak - když se děje něco špatného, tak za to mohou často ostatní..nebo si člověk řekne - ale co, sice je to špatné..(nebo to někdy sklouzává dokonce do asi špatně), ale prostě dělají to i ostatní tak co...dneska už se to nedá posuzovat takhle..je jiná doba..

Také bych se pozastavil nad tím, že se u toho postili - kdo se dneska naplno postí - je úplně bez jídla? Dále měli žíněné roucha - což bylo velmi nepohodlné a nepříjemné a prst´ na hlavě - což je něco jako humus hnůj nebo hlína - přiznávali se tím ke svému pochybení a zároveň tak vyjadřovali podřízenost vůči Bohu.

A poslední věc - čtyřikrát za den četli ze Zákona (část SZ), který byl napsán do té doby a čtyřikrát za den se klaněli Bohu a vyznávali své hříchy..

To pokoření před Bohem, lítost a nakonec i jejich spiritualita musela být zkrátka obrovská...

A Nehemjáš - který to celé vedl...1,1-7

• ¹Příběhy Nehemjáše, syna Chakaljášova. V měsíci kislevu dvacátého roku, když jsem byl na hradě v Šúšanu,
• ²přišel Chananí, jeden z mých bratrů, s muži z Judska. Zeptal jsem se jich na Judejce, na ty zbylé, kteří ušli zajetí, a na Jeruzalém.
• ³Řekli mi: „
• ⁴Když jsem slyšel ta slova, usedl jsem a plakal. Truchlil jsem několik dní, postil jsem se před Bohem nebes a modlil se k němu .
• ⁵Říkal jsem: „Ach, Hospodine, Bože nebes, Bože veliký a hrozný, který zachováváš smlouvu a jsi milosrdný k těm, kdo tě milují a zachovávají tvá přikázání.
• ⁶Kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči tvé pohotové vidět , abys vyslyšel modlitbu svého služebníka, kterou se před tebou modlím ustavičně dnem i nocí za syny Izraele, tvoje služebníky. Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili; hřešili jsme i já a dům mého otce.
• ⁷Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi.

Nehemjáš nebyl prorok ani kněz, ale vysoký úředník perské říše, který byl v denodenním kontaktu s perským králem Artaxerxem. Perská říše tehdy představovala světovou supervelmoc číslo jedna...navíc byl Nehemjáš královým oblíbencem - kdyby Nehemjáš chtěl, vůbec si nemusel na nějakou pomoc Judsku vzpomenout - zabývat se tím a mohl dál v klidu zůstat na svém místě v teple a užívat si svého vysokého postavení, moci, peněz atd... Když se ale dozvěděl, že je Jeruzalém v troskách a lidé trpí - začalo mu toho být líto až se dal do pláče, začal se naplno modlit, postit a prosit Boha za odpuštění - několik dní...následně se přesouvá do Judska, (provinční region říše) čímž se dostal do notně zhoršených životních podmínek a navíc mu tam také neustále hrozilo zavraždění ze strany nepřátel Židů, kteří si v žádném případě nepřáli obnovení hradeb Jeruzaléma, o které se Nehemjáš zasazoval a k čemuž díky němu nakonec i došlo...

Nebo král Jošijáš - 2. Královská 22, 1-2 a 10-11

• ¹Jóšijášovi bylo osm let, když začal kralovat, a kraloval v Jeruzalémě jedenatřicet let. Jeho matka se jmenovala Jedída; byla to dcera Adajáše z Boskatu.
• ²Činil to, co je správné v Hospodinových očích, chodil po všech cestách svého otce Davida a neuchyloval se napravo ani nalevo.

neprohlašoval - tohleto se mi nelíbí, tak to nebudu dodržovat - Bůh pro něj zkrátka byl úplnou - absolutní autoritou. Bylo mu jedno a neposlouchal, co kdo říká nebo mu radí, aby dělal, pokud to nebylo v souladu s Boží vůlí

• ¹⁰Dále písař Šáfan králi oznámil: „Kněz Chilkijáš mi předal knihu.“ A Šáfan ji před králem četl.
• ¹¹Když král uslyšel slova knihy Zákona, roztrhl své roucho.

Kniha Zákona se předtím ztratila, ale náhle se našla a jakmile se dostala Jošijášovi do rukou a on zjistil, že je něco špatně, že se nedodržuje to, co po něm a po národu chce Bůh, tak se jako král - nejmocnější osoba a orientální vůdce - v zemi, ve které byl u ostatních v obrovské úctě, pokořil a roztrhal si roucho...okamžitě si uvědomil, co po něm chce Bůh a nijak se nevymlouval, uznal chybu a okamžitě začal usilovat o sjednání nápravy..

Spiritualita lidí ve starozákonní době je zkrátka naprosto jiná a nedivím se, že se tehdy dělo tolik divů a zázraků...