1. Kor. 1:21
Je něco divného, zvláštního, když mě nevěřící nazvou pro mou víru bláznem, fanatikem? Mnohokrát jsem narazil v životě na lidi, kteří tvrdili, že se nevěřícím musí trochu přizpůsobit, připodobnit, být v některých věcech podobní, aby je mohli přivést k víře, případně se pobavit o křestanství...vlastně si zvolit takový jakýsi pomyslný střed mezi křestanstvím a životním stylem nevěřících - to pak budou nevěřící ochotni Ježíše, potažmo křestanství přijmout...
Nedávno jsem slyšel svědectví o jednom pánovi z severních Čech, který chtěl zvěstovat evangelium motorkářům tak, že se jim začal přizpůsobovat - nechal si narůst dlouhé vlasy, začal nosit kožené oblečení - a evangelizoval, ale bez valných úspěchů. Naproti tomu nějaké ženy z jednoho sboru motorkářům každý týden, když měli svůj sraz poblíž jejich budovy, napekly buchty nebo nějaké dobroty, a tak to pokračovalo několik týdnů - motorkáři si ty dobroty vzali, ale samozřejmě si z dotyčných žen tak trochu utahovali, vymýšleli srandičky -na ně, na křestanství atp... Ale ženy je vždy čas od času vždy pozvaly na nějakou událost, shromáždění (samozřejmě se za ně pravidelně modlily) - motorkáři pozvání dlouho odmítali, ale nakonec se jednoho dne rozhodli, že přecejen přijdou - co je to za ženské, že jim pořád nosí nějaké jídlo, i když je ignorují a dělají si z nich srandu - no motorkáři přišli a na setkání se při evangelizaci - rozbrečeli, padli pod tíhou svých hříchů a přijmuli Pána Ježíše do svého života...stali se z nich křestané.
I tyto ženy byly v očích motorkářů bláznivé a motorkáři si z nich dlouhou dobu dělali srandu... Ve chvíli, kdy o tomhle uslyšel onen křestanský motorkář, shodil dlouhé vlasy. prodal kožené oblečení a se svým dosavadním způsobem evangelizace sekl...
K sepsání tohoto článku mě přimělo přečtení jedné kapitoly z knihy Živá voda od bratra Juna - jednoho z lídrů čínské podzemní církve, který vzpomínal na neobvyklý způsob evangelizace ve vězení...
...Když mi Pán všechny tyto věci ukázal, učinil jsem pevné rozhodnutí, že vždy budu uctívat Ježíše bez ohledu na okolnosti nebo situaci. Začal jsem ho hlasitě chválit. Nespočetněkrát si strážní mysleli, že jsem se zbláznil, ale pravda je taková, že jsem byl svobodný..opravdu svobodný...
Vězení bylo tak tmavé a depresivní místo(ve vězení se mučilo a někteří lidé nevěděli, jestli nepůjdou na popravu - pozn. autora), že moje upřimná radost a pozitivní postoj vyvolaly pozornost ostatních věznů. Věděli, že je ve mně, co mi dovoluje povznést se nad okolnosti, a chtěli vědět, co to je. To otevřelo mnohé dveře přiležitostí sdílet evangelium a mnozí z mých spoluvěznů a stejně i strážní byli spasení milostí Boží.
Skutky 16, 20-30
I apoštol Pavel zažil nesčetněkrát různé pronásledování od výsměchu, přes uražky, kamenování, bičování až po věznění. Co mě zaráží, že společně se Silasem chválili Boha i po tom všem utrpení, co zažili - bičování, mlácení, výsměch a nakonec tvrdé věznění - jen pro evangelium - určitě museli být v hrozném fyzickém stavu, vyhladovělí a navíc nespravedlivě zavření v hrozném vězení s kládami na nohách - oni přesto chválili a oslavovali Boha - to nejde jen tak - jejich vztah s Bohem byl na úplně jiné úrovni - museli zažít neuvěřitelně mnoho Boží lásky - Božích dotyků a trávit v obecenství s Bohem dlouhé hodiny denně... - na základě této chvály a utrpení, ale nastalo zemětřesení a věznům se uvolnila pouta - uvolnila se Boží milost a žalářník se všemi lidmi kolem něj uvěřili...
Šíření - zvěstování evangelia se vždy pojí s určitou námahou, úsilím, bolestí, utrpením, pronásledováním - zkrátka záležitosmi, které jsou tělu a lidské přirozenosti nepříjemné. Ale v konečném důsledku je to vždy radostné "utrpení" - "pronásledování", protože se ve světě může zase o něco víc projevovat Boží sláva a láska.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.