Svědectví Rudka Bubika
Vyrůstal jsem ve věřící rodině. Vzorem mi byli jak rodiče - otec, rodná maminka i ta nová (Rudkova maminka zemřela ještě v jeho raném dětství), tak babička. Hodně se mnou mluvili o Bohu a ukazovali mi, že obrácení není nic jednoduchého.
Mé skutečné obrácení se odehrálo v Hrádku, když mi bylo 13 let. Tehdy se mezi lidmi o obrácení mluvilo takto: „Cítil jsem pytel hříchů na ramenou, který mě tlačil až pod zem, pak jsem se vzpamatoval a uviděl kříž. V pláči a volání konečně vše padlo.”
Moje obrácení však vypadalo jinak: Než jsem se obrátil, nudíval jsem se při veřejných modlitbách. Ještě tak bych se modlil: ať už ten bratr skončí - když jsem slyšel, co se ten člověk modlí, co všechno Bohu vypráví. Sledoval jsem všechno možné, třeba jsem počítal, kolik kytiček je namalováno na metru čtverečním zdi modlitebny. Pak přišel den, kdy se to stalo. Ani nevím, kdo tehdy kázal a co. Pamatuji si jen, že jsem už delší dobu silně pociťoval, že můj život není v pořádku a že toužím jej změnit. Konečně kázání skončilo a povstali jsme k modlitbám. Při kázání jsem chtěl utéct a jít se modlit jinam. Hořela ve mně touha mluvit s Bohem o všem ve svém životě.
Najednou, bez velikého pokání, bez toho „pytle hříchů”, o kterém jsem slýchával, jsem začal volat k Bohu a vylévat mu své srdce. Jinak nevím, co jsem dělal. Byl jsem ponořen do světla, asi jsem zvedal ruce. Pamatuji si jen tolik, že když jsem přišel k sobě, všichni už seděli. Ani jsem nezaregistroval, kdy ta modlitba skončila. Když jsme dozpívali poslední píseň, vypálil jsem jak raketa do pokojíku, který byl v budově modlitebny, a tam jsem ještě delší čas strávil na kolenou. Tak jsem prožil svoje obrácení. Takové obrácení však nebylo tehdy vůbec obvyklé. O něčem podobném jsem nemohl jen tak někomu vyprávět, nehledě na to, že jsem byl velmi uzavřený a o takových intimních věcech jsem se neodvažoval mluvit. Tato vlastnost mi také přinesla v následujících měsících nemálo problémů.
Vrátím se však ke svému obrácení. Výsledkem byla totální změna, kterou poznali všichni. Musel jsem se omluvit rodičům i všem ostatním ze svého okolí. Ukázal mi to sám Duch svatý - nikdo z lidí mi neřekl, že bych měl něco takového udělat. Změna byla v tom, že jsem byl vždy navenek hodný chlapeček, ale do mého nitra nikdo neviděl. Po obrácení jsem však už věděl, co dělám. Duch svatý mě usvědčoval z hříchu. Chybou však bylo, že jsem o svém zážitku nevydal svědectví, a proto jsem po dvou měsících začal jít dolů. To trvalo zhruba čtyři až pět let. Teprve na učilišti jsem začal chodit na mládež do Nebor a tam opět začala stoupat má touha jít za Bohem. Už ne dětsky, ale začal jsem se víc modlit, číst si Bibli a postupně ve mně rostla touha po křtu v Duchu svatém a vodou.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.